Warren Davis byl hacker na volné noze. Vyhovovala mu nepsaná pracovní doba i různorodost projektů. Nikdy ale nebral velké zakázky. Ani příliš prestižní. Ne, Warren nebyl jako spousta jiných hackerů. Neměl zbytnělé ego, ani pevné přesvědčení stavící jeho prohnanost a inteligenci nad policii i jakékoliv zabezpečení. Warren totiž věděl, co se stává lidem z branže, kteří se nechají zaslepit vlastní skvělostí a vidinou slávy: jednoho dne už se nepřipojí.
Tichým a potemnělým bytem se rozléhalo zdánlivě hlasité cvakání spínačů mechanické klávesnice. Zvuk vycházel z menšího obýváku, který jen sotva osvětlovalo bledé světlo velkého monitoru. Většinu záře navíc blokoval sedící a lehce shrbený mladík. Nemohlo mu být přes třicet, i když v namodralém světle vypadal starší.
Promnul oči, pálící a určitě zarudlé, než se znovu zadíval do ubíhajících řádků kódu. Měl se zakázkou pohnout dřív, ale vždycky nechával věci na poslední chvíli. Teď už ho začínala tlačit splatnost nájmu. Seděl u svého pracovního stroje – otřískaného ThinkPadu zacvaknutého do dokovací stanice – dobře dvacet hodin, ale aspoň už byl blízko cíli.
Warren Davis byl hacker na volné noze. Vyhovovala mu nepsaná pracovní doba i různorodost projektů. Nikdy ale nebral velké zakázky. Ani příliš prestižní. Ne, Warren nebyl jako spousta jiných hackerů. Neměl zbytnělé ego, ani pevné přesvědčení stavící jeho prohnanost a inteligenci nad policii i jakékoliv zabezpečení. Warren totiž věděl, co se stává lidem z branže, kteří se nechají zaslepit vlastní skvělostí a vidinou slávy: jednoho dne už se nepřipojí.
Srazit na kolena Facebook nebo Sony není ani zdaleka tak těžké, jak by se mohlo zdát, ale podle Warrena risk mnohonásobně převyšoval potenciální zisk. Proto si bral malé zakázky. Nebyly královsky placené, ale zároveň jich mohl vzít víc. Kolem a kolem vzato si vydělal na slušný a pohodlný život, a ještě ho práce bavila. Kdyby mohl, klidně by se poplácal po ramenou, jaký je pašák.
Zívnul a zadíval se na výstupní data Vegy. Specializovaný nástroj měl původně pomáhat vývojářům vyvarovat se závažných chyb, ale dynamit měl také sloužit dobré věci. Teď Vega Warrenovi prozradila, že webové stránky jeho aktuálního cíle mají k dobrému zabezpečení hodně daleko. Nedivil se, vždyť se dotyčná firma zabývala chytrými spotřebiči, takové zabezpečením rozhodně nevynikají. Cesta k přihlašovacímu formuláři do administrativního rozhraní byla jen mizerně schovaná a samotná komunikace se serverem ani neprobíhala šifrovaně.
Zadání bylo jednoduché: nabourat databázi firmy vyrábějící firmware do chytrých praček, termostatů a dalších IoT vymožeností, sebrat interní dokumentaci k vybraným projektům a zase zmizet. Warren si ze začátku nebyl jistý, zda mu web vůbec k něčemu bude, ale začínal svůj názor přehodnocovat. Zvlášť když mu odposlouchávání stránek vrátilo zpátky vyplněný přihlašovací formulář s čitelnými údaji. Trefa!
O hodinu později už si spokojeně mnul ruce. Měl vyděláno. Pořád nedokázal pochopit, jak může někdo sdílet interní databázi, na které stojí a padá celá firma, s mizerně zabezpečeným webem, ale na druhé straně musel přiznal, že viděl i horší zvěrstva, i když ne o moc.
„Mám to,“ napsal zadavateli přes Wickr a poslal mu část jednoho z požadovaných souborů. Nijak zvlášť si je neprohlížel, nikdy se moc nešťoural v otázkách typu „proč“ nebo „co“ a už vůbec ne „kdo“. Polovinu platby v BitCoinech dostal předem, druhou polovinu by měl dostat teď. Klient se ozval během dvaceti minut. Nepoděkoval, nenapsal nic víc, než: „Poslal jsem zbytek.“
Warren si zkontroloval svoji virtuální peněženku a odeslal zbývající soubory skrz anonymní úložiště a kvalitní proxy server. Opatrnost nikdy nepodceňoval. Aspoň si to myslel.
Probudil se do tmy. Nebyl si jistý, co přesně ho vzbudilo, ale srdce měl až krku. Bytem se rozlehla rána, zvuk lámaného dřeva, a dusot mnoha nohou v těžkých botách. Než se hacker stihnul rozkoukat, oslepilo ho silné bílé světlo LEDkové baterky.
Někdo mu něco říkal – hodně důrazně – ale Warren byl příliš v šoku, a slova se slévala v nesouvislé blábolení. Snažil se instinktivně posunou na posteli co nejdál, ale pohled do hlavně pistole ho ochromil. Popadli ho za zápěstí, a vytáhli z peřin.
„Obleč se!“ přikázal mu někdo. Baterek a zbraní na něj mířilo hned několik, a ačkoliv na sobě měl Warren trenýrky, stejně si připadal jaksi nahý.
Pod bedlivým dohledem zásahovky na sebe hodil džíny, triko, a i přes třesoucí se ruce si zvládnul natáhnout ponožky. Sotva se nadechnul, už ho zase chytli. Smýkli jím na postel a zatlačili mu tvář do matrace. Zkroutili mu ruce za zády až zaúpěl. Studený kov nasazovaných pout ho trochu vytrhnul z šoku, a Warren sebou začal šít.
„Na to nemáte právo!“ bránil se, i když sám věděl, že v právu rozhodně jsou. Přeci ale nepůjde jako beránek.
„Drž hubu smrade, než přes ni dostaneš,“ prohodil k němu jeden z členů zásahovky lehce znuděným hlasem. Warrena jeho přezíravost naštvala.
„Sáhněte na mě a rozmáznu ve zprávách policejní brutalitu!“
Dostal pěstí do zubů a zasténal. V ústech se mu rozlila pachuť krve kombinovaná s ostrou bolestí, jak se kousnul do jazyka. Dál už mlčel.
Nechali ho obout, ale pak už se ho ujali rovnou dvě gorily. Zatímco ho táhly chodbou ven, ještě se ohlédl po vyražených dveřích. Všiml si několika lidí uvnitř. Určitě hledají důkazy, napadlo ho.
Pořád se zdráhal uvěřit realitě. Jistě, vždycky existovala šance, že ho vyhmátnou, zvlášť po Snowdenovi a Manningové a celém průseru s WikiLeaks. Warren si myslel, kdovíjak není na eventualitu zatčení připravený, ale nebyl. Ani zdaleka. V šestadvaceti měl rejstřík čistý jako čerstvě padlý sníh. Dokonce ani nikdy neoplýval nějakou zvláštní rebelií nebo odporem vůči autoritám. Jeho důvody k hackování byly čistě pragmatického a materialistického rázu. Jenže hochy s velkým žlutým „FBI“ na zádech nebude zajímat, proč se rozhodl porušovat zákon.
S Warrenovým dosavadním životem byl utrum, a budoucnost nabízela jen zlověstné otazníky.
###
„Chceš ho?“ zeptala se Alice Greenová svého nadřízeného. Ten si zamyšleně promnul dvoudenní strniště, a snad podvacáté očima prolétl osobní složku Warrena Davise. Znal ji už skoro nazpaměť, ale pořád nebyl úplně rozhodnutý.
„Hodil by se mi další člověk, a rozhodně má potenciál, ale nejsem si jistý, jestli sem zapadne. Co myslíš?“
„Rozhodnutí je na tobě, Rayi. Já vím, že tě Williams pořád popotahuje kvůli Gilliamovi, ale to nebyla tvoje vina. Všechno sedělo, nikdo nemohl tušit, že má za zadkem Mossad, a pak už bylo pozdě cokoliv dělat.“
Stiskla mu rameno v účastném gestu, které Ray sice ocenil, ale stejně ho neuklidnilo.
„Já vím. CIA není zrovna nudná úředničina, ale to, co dělám, co děláš ty a celý oddělení… jsme glorifikovaný nerdi, ne Bondové a Huntové,“ prohrábnul si tmavé vlasy. „Už nikdy se nechci začít shánět po někom z mých lidí, a najít ho podřezanýho, nejsem na takový věci stavěnej.“
„Nikdo z nás, ale nemůžeš se tím nechat stáhnout ke dnu. Byls u cvokaře?“
„Jo. Prej si mám najít nějakej koníček,“ ušklíbnul se.
„A našel?“
„Jako kdybych měl na podobný blbosti čas.“
„Třeba by sis ho měl udělat. Hele, proč za Davisem nezajedeš? Můžeš si ho prohlídnout přes zrcadlo, třeba si s ním nezávazně promluvit. Uvidíš, jestli se ti bude zamlouvat, a když ne, prostě ho necháš federálům.“
„Jo, to bych asi mohl. Kdo ho vůbec má na starost?“
„Walker.“
Raymond zaúpěl. Agenta Walkera znal víc, než by býval chtěl. Bude muset být opatrný, pečlivě vážit slova, absolvovat všechny meziagenturní tanečky, které se mu z duše protivily. A ani není jisté, jestli je Warren Davis vhodný kandidát. Někdy svoji práci opravdu nenáviděl.
„No tak, Rayi, vzchop se trochu, takhle si na tobě Walker bude akorát štípat dříví.“
„Máš pravdu,“ párkrát se zhluboka nadechl a vydechl, narovnal se a zaplašil nepříjemné myšlenky odhodláním. Alice jeho hladký přechod od Raye: jejího dlouholetého kamaráda, k Raymondu Seligovi: jejímu nadřízeným a šéfovi kybernetické kontrarozvědky, sledovala s úsměvem. Už ho v podobné situaci viděla několikrát a měla vlastní způsoby, jak mu pomoct s úzkostmi a nejistotou, které ve své pozici občas pociťoval.
„Mnohem lepší,“ zhodnotila, než mu popřála hodně štěstí a nechala ho v kanceláři o samotě.
###
„No tak, Warrene, mlčením si jenom přitížíš. Kdo tě najal?“ agentovi bylo něco přes čtyřicet a nevypadal na někoho, kdo nahání zločince po svých. Límeček bílé košile se mu od pohledu nepříjemně zařezával do krku, a staromódní hnědé sako už by nezapnul, ani kdyby se hodně snažil. Nepůsobil zle, spíš rozladěně.
Kdyby Warren odpověď na otázku znal, možná by ji i řekl, ale v dnešní době? Neměl tušení, kdo si ho najímá. On neznal zákazníka a zákazník neznal jeho. Veškerá komunikace probíhala šifrovaně, platba jedině anonymní kryptoměnou. Prý kvůli bezpečnosti.
„Nevím, kolikrát to mám opakovat?“
„Já ti to ale nežeru. Víš, už tě máme nějakou dobu v merku, ale nikomu nestálo za námahu tě sebrat, protože jsi byl malá ryba. Lidi, co tě profilovali, tvrdili, že seš jenom malej nezávislej podnikatel. Neškodnej zlodějíček, co nemá zájem o první ligu. Víš, co tvrdím já?“
„Ne,“ zamumlal hacker. Odpověď by si vyslechl, i kdyby se neptal. Federál působil jako typ člověka, který se rád poslouchá.
„Že nic jako neškodnej zloděj neexistuje. Buď seš zmetek, co nedokáže hrát podle pravidel, nebo ne. Buď seš v pohodě, nebo patříš za mříže.“
„Wow,“ prohodil Warren suše zatímco sledoval prasklinu na protější zdi, „fakt hluboký.“
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ okřikl ho agent a na spánku mu nebezpečně naběhla žilka. Warren sebou trochu škubnul, ale po několika hodinách ve vazební cele už byl otupělý a reagoval jen opožděně a chabě. Oči ale k druhému muži přeci jen zvedl. Zdálo se mu to, nebo chytl agent o dost sytější odstín rudé?
„Myslíš, že se z toho nějak vykroutíš? Jestli nezačneš zpívat, už si na klávesnici nesáhneš! A chceš vědět, co v lochu dělaj s takovýma blonďatýma hošíkama, jako seš ty?“
Warren to vědět nechtěl a naštěstí se to ani nedozvěděl. Dveře výslechové místnosti se totiž otevřely.
„Gregu, můžeš na minutku?“ promluvila škrobeně vyhlížející pětatřicátnice. Barvené blond vlasy měla stažené do ukázkového drdolu a kalhotový kostým úplně křičel dress codem.
###
Gregory Walker dělal u FBI už patnáct let a považoval sám sebe za vynikajícího agenta. Poslal za mříže spoustu grázlů většího i menšího kalibru a večer usínal s dobrým pocitem. Ze sladkého snění ho předešlou noc vytáhnul pracovní telefonát. Když se oblékl, šel se omluvit svojí ženě, ale Linda mu jen popřála hodně štěstí, než znovu usnula. Greg si připomněl, že jí musí cestou domů koupit aspoň kytku, přesto mu myšlenka na ni trochu zvedla náladu.
Myšlenky na vlastní ženu ho totiž aspoň trochu rozptýlily od myšlenek na toho arogantního floutka u výslechu. Snažil se nepodléhat stereotypům, ale občas mu vážně přišlo, jako kdyby se svět řídil do pekel. Jistě, zažil si svoji dávku nespolupracujících obviněných, ale přeci jen vnímal rozdíly mezi zkušenými harcovníky a lidmi jako Davis. Rejstřík měl čistý, tohle musel být jeho první výslech, a stejně překypoval sebevědomím a nechtěl nic říct. Greg mu nerozuměl, a proto se před chvílí rozčílil. Přestávka mu přišla vhod, nechá frajera trochu vydusit, dá si kafe a snídani. Pak bude pokračovat s čistou hlavou a znovunalezenou trpělivostí.
Proud myšlenek mu přetrhnul pohled do jeho vlastní prosklené kanceláře. Houby přestávka. Střelil pohledem po svojí sekretářce, která jen bezradně pokrčila rameny.
„Seligu,“ vyplivl jméno namísto pozdravu.
„Ah, Walkere, dobré ráno,“ oslovený vstal z křesla a natáhl pravici. Walker ji přijal, ale bylo zřejmé, že jde o první a poslední projev respektu, jaký druhému muži prokáže.
„Co tu pohledáváte?“
„Přišel jsem se podívat na Davise,“ přešel Raymond k věci.
„Ne, nepřišel. Davis je u výslechu, ještě jsem s ním ani zdaleka neskončil.“
„Neberte si to osobně, samozřejmě veškeré odměny za dobře zvládnutou akci dostanete.“
„Tady kurva nejde o žádný odměny!“ zavrčel Walker. Selig v duchu zaúpěl nad špatnou volbou svých slov.
„Tak jsem to nemyslel. Podívejte, agente Walkere, já respektuji vaši práci ale prosím, mějte trochu pochopení pro moji.“
„Vy respektujete moji práci?“ Walkem se rozesmál, nahlas a upřímně. Seliga jeho reakce zmátla. „Vy nerespektujete ani hovno, Seligu, ani vy, ani zbytek těch vašich špiclů. Jestli máte papír, tak už mi v něm laskavě vymáchejte hubu, ale nesnažte se tvrdit, že jste můj kamarád!“
„Jak chcete.“ Pokrčil rameny, než z kompaktního batohu vylovil dokument. Vývoj situace ho ani trochu netěšil. Papír ho sice zbaví Walkera, ale zároveň mu nezbyde, než si Warrena zkrátka odvést s sebou. Aniž by to tušil, připravil Walker o možnost volby je oba. Ještě se samozřejmě nabízela možnost, že by Davis nepodepsal potřebné dokumenty a radši šel do basy, ale tomu Raymond moc nevěřil.
###
Warren škubnul hlavou ke dveřím, když se po dobrých dvaceti minutách znovu otevřely. Už si začínal říkat, jestli na něj zapomněli.
Do výslechové místnosti ale vešel někdo jiný. A Warrenovi se vyšplhalo obočí rekordně vysoko. Nově příchozí vypadal o něco mladší než druhý agent, taky měl podstatně lepší fyzičku, jestli to tedy mohl přes volnější oblečení posoudit. Oblečení byla vůbec anomálie. Rozhodně nedržel žádný dress code, naopak na sobě měl obyčejné džíny a volnou mikinu s logem konference DEFCON. Warren ji měl doma také. Jenže mikina sama o sobě mohla klamat, na největší hackerskou akci na světě se sjížděl kdekdo. Včetně federálů.
„Ahoj Warrene,“ promluvil agent, překvapivě tiše a mírně. Warren ale jen pojal větší podezření. Měla tohle být nějaká hra na hodného a zlého poldu?
„Co jste zač?“
„Dost jsem o tobě slyšel.“ Pokračoval, jako kdyby Warren ani nepromluvil. Když vám někdo u výslechu řekne, že toho o vás dost slyšel, je to dobrá chvíle na paniku. Jenže Warren už neměl na paniku energii.
„To není odpověď,“ zaprotestoval hacker, který už těch tanečků začínal mít po krk.
„Máš pravdu. Co bys řekl, kdybych ti na tvoje otázky odpověděl v kavárně naproti?“
„Zeptal bych se, proč byste to sakra dělal?“
„Protože bych ti chtěl nabídnout možné východisko z tvojí situace, ale nechtěl bych ti ho nabízet tady.“
Warren zaváhal. Nechtěl tomu chlapovi věřit, ale copak měl na vybranou? Souhlasil.
Na cestě z budovy je nikdo nezastavil a agent dokonce Warrenovi ani nenasadil pouta. Hacker byl už poněkolikáté za jeden den vhozen do vody, aniž by uměl plavat. Rozhodl se zatím držet jazyk za zuby a sledovat okolí.
Několik lidí jeho dozoru věnovalo kyselé až nepřátelské pohledy. Nikdo se na tmavovlasého agenta neusmál, nikdo mu nepopřál dobré ráno. Přitom Warrenovi z těch všech nažehlených panáků přišel zdaleka nejsympatičtější. Hackera situace jen víc zmátla, ale udržel se a dál mlčel.
K Warrenově překvapení federál nelhal. Opravdu ho zavedl do malé kavárny naproti přes ulici. Kdybych zkusil utéct, pomyslel si Warren, co by se asi stalo? Stáli někde mimo výhled další agenti, kteří by ho chytli? Nebo by ho tenhle zkrátka zastřelil? Neodvážil se své teorie prověřit. Dokonce ani když ho agent posadil ke stolu a odešel k pultu objednat.
Před Warrenem přistálo Americano, druhý muž si pro sebe objednal klasické espresso. Volba hackerovi prozradila, že federál evidentně nepije kafe na množství, jen netušil, proč by ho to mělo zajímat. Asi mu jen mozek dělal přesčas.
„Nuže,“ začal agent, a vytrhnul Warrena z uvažování. „Asi bych se měl konečně představit. Jsem Raymond Selig.“
Warren mu stiskl ruku, krátce a silně. Normálně by se taky představil, ale v jejich situaci nebylo třeba.
„Nemusíš se bát, neotrávil jsem to,“ kývnul k netknutému hrnku kávy před Warrenem. Zřejmě poznámku myslel jako žert, jenže Warrenovi do smíchu nebylo.
„Omlouvám se, musíš být dost vystresovaný,“ uvědomil si agent svoji chybu a Warrena překvapil. Zase.
„Co po mně chcete?“
„Jak jsem říkal: chci ti nabídnout východisko. Když přijmeš, federálové už na tebe nedosáhnou.“
Warrenovi neušlo, že o FBI mluvil, jako kdyby k ní nepatřil. Pokračoval ale v rozhovoru směrem, který Selig nastavil: „A druhá strana mince?“
„Nese to s sebou jisté povinnosti.“
Warren se na něj nedůvěřivě podíval, nahlas ale neřekl nic.
„Poslyš, já bych rád, ale nemůžu ti říct víc, dokud mi nepodepíšeš papíry. A abys je mohl podepsat, tak musíš souhlasit, že nabídku přijímáš. Já vím, je to na hlavu, ale já pravidla nevymýšlím.“ Raymond měl pro Warrenovo váhání pochopení, ale nemohl s ním strávit celé dopoledne. Rozhodl se nasypat trochu popela na hlavu CIA, a doufal, že gestem Warrena trochu postrčí k rozhodnutí. Pokud možno správnému.
„A kdo teda? Jak můžu vědět, že by pět let vězení nebylo lepší, než co mi nabízíte?“
„Pět? To ti řekl Walker? Hochu, nad tebou visí pětadvacet, stačí abys měl jenom trochu smůlu. Podívej, ty nechceš do vězení, a já ti s tím můžu pomoct, ale nejsi v pozici, aby sis mohl vyjednávat podmínky, nebo ze mě tahat informace.“
„Pětadvacet… to je blbost! Lžete, abych souhlasil.“ zavrčel Warren a založil si ruce na prsou.
„Walker ti ani neřekl, za co tě sebrali?“ podivil se Selig. „Krádež a manipulace s přísně tajnými dokumenty. Warrene, tebe neviní z nějaké malé zlodějiny, ale z velezrady.“
Hacker jen párkrát naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel. Selig kecal. Určitě kecal. Warren by se žádného vládního projektu nedotknul ani pořádně dlouhou tyčí. Jenže co když byla firma jen zástěrka? Co když skutečně okradl vládu? Už o podobných věcech slyšel, i když jim moc nevěřil.
„Snažíte se mě vyděsit,“ odporoval, ale i jemu samotnému zněl argument chabě. Najednou totiž zapadnul i Walkerův proslov proč Warrena nechytli už dřív. Nedělal dost zajímavé zakázky. Až doteď.
„A proč bych to dělal? Podívej, já jen nerad sleduju, jak se mrhá talentem. Měl bych pro tebe využití, a ty nechceš hnít za mřížema.“
„Mám se rozhodnout, aniž bych věděl, pro co vlastně?“
„Měl by ses rozhodnout, když víš, kde jinak skončíš.“
Raymond měl skutečně v rukou všechny trumfy, a oba si ten fakt uvědomovali. Přesto se nesnažil Warrena dostat do kouta. Nepotřeboval podpis z donucení, pak by Warren nikdy nemohl dostát nárokům, které by na něj Raymond kladl.
Warren zatím přemýšlel, zda slovům o obvinění z velezrady věří. Riskoval, že jestli se nechá nachytat na lež, upíše se k něčemu horšímu, než by bylo pár let v base. Jenže pár let a pětadvacet je setsakra rozdíl. Mohl si vůbec dovolit riskovat? Cena se mu zdála příliš vysoká.
„Dobře… souhlasím s vaší nabídkou.“
„Rozumné rozhodnutí,“ přikývnul Selig, zatímco se hrabal v batohu.
Po chvilce na stůl vytáhnul objemný svazek dokumentů, na jehož deskách se lesklo logo CIA. Warrenovi to přišlo jako skočit z bláta do louže.
„Nemám bohužel tolik času, aby sis to mohl pročíst celé, tak ti dám aspoň zkrácenou verzi: jakmile podepíšeš, tak cokoliv ti řeknu, cokoliv uvidíš nebo uslyšíš a bude souviset s čímkoliv v tom dokumentu, tak o tom neřekneš ani slovo nikomu dalšímu.“
„Takže je to NDA,“ prohlásil unaveně Warren.
„Trochu složitější než NDA, ale asi by se dalo říct, že ano.“
Hacker si dokument přitáhnul na svoji stranu stolu a Selig mu podal propisku. Místo na podpis bylo hned na začátku, jako kdyby ani autoři nepředpokládali, že dokument by skutečně někdy někdo četl. Jen se hořce pousmál větičce, že nepodepsal pod nátlakem. Jistě, pomyslel si, kdo by výhružky basou považoval za nátlak.
Podepsal.
