Ray byl na koberečku. Zase. Na rozdíl od několika předchozích mítinků s Williamsem ale tentokrát neměl v ruce nic, čím by se vykoupil. Seděl na několika židlích zároveň, což ještě nějak zvládal, ale Warren mu přisunul další bokovku a Ray ji vzal, ačkoliv věděl, že se nedostatek času podepíše na jiných projektech.
Williams si ho měřil pohledem a Ray mlčel. Někde udělal chybu, jen ještě nevěděl kde a jak velkou. Padesátník ve fádní modré košili se sehnul k šuplíkům, a s přehnaně dramatickým gestem hodil na stůl úzkou složku v tenkých žlutých deskách označených jako „přísně tajné“. Desky o leštěné dřevo stolu práskly, a Ray se na ně zadíval s rostoucím znechucením. Williams nikdy neopomněl zmínit, že je Raymond dle něj jen přeceňovaný rozvraceč pořádků, ale dokud měl za sebou Ray dobré pracovní výsledky, byl Williamsův názor každému jedno. Pokud by je ale neměl…
„No jen si poslužte,“ mávnul Williams rukou k deskám, než si se opřel do křesla se stěží potlačovaným úšklebkem.
Ray složku vzal a se sílícím špatným tušením přešel rovnou na poslední stránku se shrnutím. Za roky ve službě už měl oči vytrénované na fráze jako „nepřesné informace“, „administrativní pochybení,“ a „ztráta lidského zdroje“. Hrdlo se mu stáhlo, ale snažil se ze všech sil si zachovat důstojnost. Někdo kvůli jeho chybě zemřel. Potřeboval něco říct, ale neměl odvahu promluvit. Williams se na něj jenom díval, a Ray k němu pocítil nový příval nenávisti. Ten sráč byl rád. Tak moc chtěl Raye potopit, že mu ani smrt člověka nezkazila náladu.
„Místoředitel vás chtěl okamžitě odvolat z funkce, ale řekl jsem mu, ať počká. Lepšího člověka na váš post nemáme, Seligu,“ řekl Williams, jako kdyby věnoval na doživotí odsouzenému milost. Ray mu nevěřil jediné slovo. „Má to ale jeden háček. Neušlo mi, že jste si toho nabral trochu víc, než zjevně zvládnete, proto jsem vás nechal odvolat z projektu Ice Break. Vaše místo zastane slečna Greenová, která se ale bude zodpovídat přímo mně.“
Ray cítil, jak se mu roztřásla ruka. Byl v pasti. Buď teď Williamsovi úslužně poděkuje, a nechá se vyhodit z nejdůležitějšího projektu, na kterém dělá, nebo si může sbalit a vypadnout ze CIA nadobro. O Ice Break přijde tak či onak.
„Děkuji, myslím, že delegace některých mých povinností je krok správným směrem,“ řekl přiškrceným hlasem. Už chtěl odejít, když ho Williams zarazil: „tu složku tady nechte, prosím.“ Položil tedy desky zpátky na stůl a konečně z kanceláře vypadl. Na půli cesty zpátky do analytického se zastavil, a nahlásil přes telefon zdravotní volno. Potřeboval nutně skleničku. Nebo deset.
###
Warren opět stál před Katherine v depresivně malém a studeném kamrlíku, a čekal, co řekne na jeho druhý report. Jeho čtení zabralo podstatně déle, a na konci se pak Nowak z CodeSharks jevil jako všechno jen ne průměrný a nezajímavý občan. Warrena informace stály dost přesčasů a nemálo analyzování, ale mohl jen doufat, že Katherine bude s výsledkem spokojená.
Odložila papíry na stůl a věnovala Warrenovi žraločí úsměv. „No vidíte, že to jde. Doufám, že tohle bude váš nový standard,“ poklepala prstem na report. Warren se trochu uvolnil. Ne na dlouho. „Ještě tady mám ale jednu záležitosti, kterou bych s vámi chtěla probrat. Prý za vámi přišel Selig?“
Warren přikývnul. Snažil se působit jen přiměřeně nervózně, ale ve skutečnosti se mu nepříjemně kroutil žaludek. Vzpomněl si, jak před Rayem hrál drsňáka a nejradši by si za to jednu vrazil.
„A co vám chtěl? Nepokoušel se vám, doufám, namluvit, že se s ním máte dělit o informace,“ naklonila hlavu a z očí jí koukalo podezření.
„Ne, jenom… jenom se mi omluvil, že mě poslal do lochu. Asi si připadal provinile.“
Katherine se pousmála. „Ano, to zní jako on. Ale s ním už si nemusíte lámat hlavu, je velmi nepravděpodobné, že byste se s ním tady ještě setkal.“ Warren znovu přikývl. Na jazyku ho svrběla otázka, ale pokud měl hrát nezájem o Raye, nemohl ji položit.
„Můžete jít,“ popohnala ho k odchodu, a Warren ji bez váhání poslechl. Nemohl se zbavit nepříjemných otázek, které rozhovor vyvolal. A ještě hůř: nemohl s nimi ani nic dělat, minimálně do konce pracovní doby.
Předstíral práci už druhou hodinu, když zaslechl tlumený hovor někde poblíž.
„Četlas email?“ řekl muž.
Následovala chvíle ticha prolomená ženským hlasem: „To si děláš prdel? Přece ho nemůžou jen tak vykopnout? Navíc Greenová? Co ta o tomhle asi ví?“ Warren našpicoval uši.
„Asi můžou. Víš, jak po Seligovi Williams jel, tak asi konečně vyhrabal něco, čím ho sestřelil.“ Mužský hlas ještě ztišil, a Warren měl co dělat, aby se nezačal natahovat přes stůl.
„No jo, ale co my?“
„To se asi dozvíme na tý schůzce.“
Pak už následovalo jen ticho a cvakání klávesnic. Jestli měl Warren do té chvíle problém se soustředit, tak teď už nedokázal práci ani předstírat. Jenom tupě zíral do monitoru. Po chvíli ale dostal lepší nápad. Nač se spoléhat jen na kusé a neověřené informace. Otevřel terminál.
U hackování platí, že jakmile se útočník dostane do vnitřní sítě, má z větší části vyhráno. Warren se do ní nemusel ani dostávat, jeho počítač byl její součástí od začátku a zcela legitimně. Potřeboval se jen dostat do těch částí, ke kterým standardně neměl přístup. Počkat – neměl? Co když…
Zapnul si virtuální počítač s předinstalovanými Windows a zkusil se přihlásit do domény CIA pod účtem, který používal jako analytik. Spousta firem dojížděla na laxnost, a třeba se podobné hříchy nevyhýbaly ani zpravodajským službám.
Virtuální počítač byl děsivě pomalý, a Warren seděl jako na trní, zda se přes načítací kolečko probojuje dovnitř, nebo ho doména vykopne. I kdyby ano, nebyl by ztracený, ale musel by se problému věnovat podstatně víc. Pak okno s přihlašovací obrazovkou druhého počítače probliklo. A zobrazila se plocha.
Warren skoro vítězoslavně vykřikl, ale uhlídal se. Pořád ho sice čekalo pár překážek, ale rozhodně byl na hodně dobré cestě. Otevřel svoji starou pracovní mailovou schránku a zjistil, že hromadné maily mu pořád chodí. Včetně jednoho s dnešním datem. Oznámení bylo strohé: Alice Greenová byla povýšena a přeložena na jiný projekt, a analytické oddělení tak přijde o operativní manažerku. Její pozice nebude nahrazena a její práci zastane vedoucí oddělení přímo. Warren si dal dvě a dvě dohromady. Pak mu někdo položil ruku na rameno.
Málem spadnul ze židle, jak se leknul, ale reflex zafungoval, a okno s virtuálkou zmizelo z plochy, ale tušil, že příliš pozdě.
„Tady je někdo zvědavej,“ naklonil se k Warrenovi Tariq. Warren nevěděl, co říct. „Klid, nikomu to neřeknu,“ pokračoval Tariq, a nenápadně Warrenovi posunul po stole kousek papíru. Pak odešel stejně tiše, jako přišel. Warren strávil hodnou chvíli jenom zklidňováním dechu. Až potom se odhodlal podívat na papír. Stálo na něm dnešní datum, šest večer, a adresa.
Vždycky když už si myslel, že je trochu nad věcí, tak mu někdo připomněl, že tady je mezi profesionály.
###
Ray seděl v jednom z mála relativně tichých Washingtonských barů a před sebou měl skleničku s medově zlatavou tekutinou. Nebyl si jistý, jestli je třetí nebo čtvrtá. Nesoustředil se na jejich počty, jen na hutnou a štiplavou chuť alkoholu v nich. Na baru se roztančil Rayův mobil. Zaostřil na displej a viděl neznámé číslo.
Natáhnul ruku a místo telefonu vzal skleničku. Hovor ignoroval. Po nezdravě dlouhé době konečně telefon zhasnul a jen červená dioda hlásila zameškaný hovor. Ray si opřel sklenku o čelo a na moment litoval, že whiskey pije bez ledu. Pak do sebe obrátil poslední hlt a už na tom nezáleželo.
Telefon znovu ožil. Tentokrát mu volala Alice. Natáhnul ruku a objednal si další pití a k němu ještě zvlášť skleničku s ledem. Telefon zmlknul. Červená dioda dál neodbytně pulzovala. Přistála před ním další sklenka a vedle druhá s ledem. Na displeji se rozsvítilo oznámení o příchozí zprávě. Zatnul zuby a obrátil telefon displejem dolů.
Měl dost jasný plán, který obsahoval jen jeho a blíže neurčené množství chlastu, a byl odhodlaný se ho držet. Všechno ostatní může počkat do rána.
###
Warren přešlapoval na ulici a snažil se skrýt strach. Tariq nevypadal zrovna nebezpečně, ale zdání mohlo klamat. Možná bude chtít Warrena vydírat. Nebo něco horšího. Měl si dávat v práci větší pozor, teď už to věděl.
Tariq se vyloupnul odnikud, ale vzhledem k tomu, že byl celý v černém, nebyl Warren ani moc překvapený, že si ho nevšimnul. Na tváři měl úsměv někoho, kdo je rád, že Warrena vidí. Pozdravil ho s všedností souseda, a vedl po schodech do domu a pak vzhůru do druhého patra. Dům byl o něco hezčí než činžák, ve kterém bydlel Warren, ale nijak výrazně. A Tariqův byt, jak záhy zjistil, je vlastně hodně podobný tomu Warrenovu, snad jen lépe zařízený, ale to nebylo nic těžkého.
„Proč jsi mě pozval k sobě?“ zeptal se Warren, jen co za ním zapadly dveře. Nechtěl si svlékat bundu pro případ, že by se rozhodnul vzít roha.
„Řekl jsem, že nikomu neřeknu, co jsem u tebe dneska viděl, to platí. Jestli chceš odejít, tak můžeš, ale doufal jsem, že by tě mohly zajímat informace, který mám k projektu já.“ Řekl a ani se nepohnul. Warren přemýšlel, jestli mluví pravdu, nebo ne.
„Jaké informace?“ založil si ruce na prsou.
„To bude lepší probrat v obýváku u kafe nebo piva, co je ti víc po chuti,“ pokrčil Tariq rameny a opřel se o futra vedoucí dál do bytu.
„Nebudeš zkoušet tahat informace ze mě?“
„Proboha Warrene, nejseš mezi špiclama ani půl roku, a už jsi chytil chorobnou paranoiu? Ne, nebudu z tebe tahat informace, řekneš mi, co uznáš za vhodné, nebo mi klidně neříkej nic.“
S tím se Warren konečně nechal přesvědčit, sundal si bundu a chtěl jít za Tariqem. Ten ho ale zastavil: „Hele, já vím, že jsme ve Státech, ale můžeš si prosím tě sundat boty? Mám na to tik z dětství.“ Warren jenom přikývnul a skopnul si boty z nohou, aniž by je rozvazoval.
Posadili se do světle zařízeného obýváku a Tariq před Warrena postavil vychlazenou plechovku piva, o kterou hacker požádal.
„Nechci chodit kolem horké kaše. Už jsi někdy slyšel jméno Garry Gilliam?“ Tariq se do té chvíle tvářil skoro přívětivě, ale najednou zvážněl. Warren chvilku přemýšlel, ale nakonec zavrtěl hlavou.
„Pracoval na projektu za CIA, než jsi přišel ty,“ řekl Tariq, a začal se přehrabovat v batohu, který si přinesl s sebou.
„A co se s ním stalo?“
Místo odpovědi dostal do rukou složku. „Fotky jsem vyndal, poděkovat mi můžeš potom,“ řekl, zatímco Warren složku otvíral. Části dokumentu byly začerněné, ale i čitelné pasáže byly dost výmluvné. Gilliam se zastřelil.
„Řeknu ti, co je začerněné, i to co v té zprávě vůbec není, a pak tě nechám, aby ses rozhodl, jak s tím naložíš.“
Warren se vnitřně připravil na výklad, a svou přípravu podpořil několika plnými doušky piva. Jen litoval, že to není něco ostřejšího. Tariq chvíli mlčel, jako by si v hlavě připravoval, co řekne.
„Garry Gilliam byl čerstvý absolvent MIT, a Selig ho nabral zvlášť pro Ice Break. Byl to fajn kluk, snaživý, se slušným potenciálem, ale asi toho potenciálu měl moc. Čím déle na projektu dělal, tím si byl jistější, že únik z NSA byl jenom část mnohem širší sítě, která se mezitím rozlezla i do CIA, ale Selig o tom nechtěl ani slyšet. Stál si za tím, že CIA má dostatečné kontrolní mechanismy a na něco podobného by přišla. Tak šel Garry za mnou. Chtěl, aby mu FBI pomohla s vnitřním vyšetřováním, jenomže něco tak citlivého by přes oficiální kanály nikdy neprošlo.“ Tariq se odmlčel, a napil se svého kafe. Chvilku pak jenom koukal do černé hladiny rámované světlou pěnou, než se zadíval na Warrena. Vypadal najednou mnohem starší. Okamžik pominul, Tariq odložil šálek zpátky na stůl a pokračoval.
„Vymohl jsem si výjimku a souhlasil, že Garrymu pomůžu. FBI v projektu stejně nemá moc práce, zvlášť s tím, jak Katherine i Selig tajnůstkaří s jakoukoliv novou informací, a snaží se přečůrat toho druhého. Garry začal zlehka probírat CIA, a netrvalo moc dlouho, aby našel pár podezřelých pojítek, jenže přestal být opatrný. Nevím, jestli nakonec přišel na něco usvědčujícího, nebo se zkrátka jen prozradil, ale už se to nikdy nedozvím. Podle oficiální zprávy trpěl dlouhodobě depresemi a spáchal sebevraždu, podle neoficiální byl nastrčeným dvojitým agentem, a když hrozilo jeho prozrazení, nechal ho jeho skutečný zaměstnavatel zabít. Podle mě žádný dvojitý agent nebyl.“
V místnosti zavládlo dlouhé ticho přerušované jen tikáním hodin na zdi. Warren si v rukách nervózně přetáčel studenou plechovku. Kapky zkondenzované vody se mísily s potem v jeho dlaních. Warren nevěděl, jak s informacemi od Tariqa naložit. Úplně nejraději by na ně zkrátka zapomněl. Byl jenom hacker, a fyzické násilí zakusil naposledy na vysoké, když se porval kvůli holce. Ani tehdy si nevedl moc dobře. Dlouze se napil piva, a přál si, aby v plechovce bylo něco podstatně silnějšího. Ticho mu začalo být nepříjemné, raději se tedy vrátil k trochu více konstruktivnějším věcem.
„A… máš nějaký nápad, kdo by…“ Warren mávnul rukou, aby otázku nemusel dopovědět.
„Ještě dneska ráno bych vsadil na Seliga.“ Řekl Tariq s absolutní jistotou. Díval se na Warrena ostražitě, jako by nevěděl, co od něj čekat. Warren ale nebyl v rozpoložení, aby si něčeho podobného všimnul.
„Cože? Proč?“ Warren jen těžko odolal nutkání Raye bránit. Proč by vlastně měl? A čím?
„Zamysli se. Dělal pro NSA, pak přelezl k CIA, Ice Break je v podstatě jeho dítě, proto taky sídlí v Langley. Kdybys byl krtek, dokázal by sis představit lepší pozici? Kdo je míň podezřelý než člověk, který všechno vyšetřuje?“
Warren zavrtěl hlavou a cítil, jako by se nemohl pořádně nadechnout. Tariqovy argumenty byly zdrcující, a to ani nevěděl, že Raymond Warrena požádal, aby mu dával i informace z NSA. Měl by přehled úplně o všem. Ještě dneska ráno.
„Jenže už na projektu nedělá,“ řekl Warren.
„Jenže už na projektu nedělá,“ zopakoval Tariq, než dopil svoje kafe a odložil prázdný šálek na stůl. „Nedává to smysl,“ řekl, než si promnul spánky.
„Pokud v tom ale není nevinně. Možná se ho někdo mnohem výš zkrátka zbavil, a dosadil místo něj Alici, která do projektu nevidí ani zdaleka tak dobře,“ řekl Warren, a váha jeho slov nad nimi zůstala viset jako neviditelná gilotina. „Zjistím, čím Rayovi zlomili vaz.“
„Dobrý nápad. Já ti potom pošlu věci po Garrym, třeba v nich najdeš něco, co ti pomůže. A Warrene?“
„Jo?“ zarazil se uprostřed vstávání z pohovky.
„Neříkej zatím Seligovi detaily. Pořád nevíme, jakou v tom všem hraje roli.“
„Jasně,“ zalhal Warren. Někomu věřit potřeboval, a Ray pro něj objektivně udělal mnohem víc, než musel. Navíc, jestli měl nějaké postranní úmysly, právě teď byla vhodná chvíle na něj trochu zatlačit. Dostal se do svízelné situace, a pokud Warren něco věděl, pak tolik, že lidé v úzkých v drtivé většině ukážou svoji pravou tvář.
