Nikomu nevěř

Varování: obsahuje BDSM, násilí, neglorifikovaný sex bez souhlasu a další problematická témata.

Slovo úvodem

Tohle je několikrát přepsaná povídka původně z roku 2012, jedna z mých prvních originálních. Odehrává se ve stejném světě jako Neonová nokturna, ale o několik let dříve.

Nikomu nevěř není sladkobolná romance, i když v ní tento prvek je. Je to především povídka o bolesti, o důvěře a o svobodě. Je v ní několik problematických témat, která nejsou nijak glorifikována, ale pokud vám čtení o BDSM praktikách, fyzickém násilí a znásilnění nedělají dobře, zvažte další čtení.

---

 

Ve stínu monolitů skla a oceli se líně povalovalo vlahé podzimní ráno. Dalo by se ovšem říci, že to bylo prakticky to jediné, co se v devět ráno v pracovní den ve městě líně povalovalo. Masy lidí spěchající do svých zaměstnání v kolonách samořídících aut, která nebrala zřetel na to, jestli jejich majitelé někam přijedou pozdě, dokud tam dorazí bezpečně.

Svět roku 2058 byl chaotický, uspěchaný a nelítostný, nehledě na to, kolik technických vymožeností si lidé vymysleli, aby si usnadnili práci i životy. Moc to nepomáhalo, a ti, kteří měli možnost se za závoj každodenních starostí podívat, obvykle říkali, že je lepší nevědět. Korporace se rodily a umíraly s téměř stejnou četností, jako lidé, jenže mít práci v téhle době bylo jen o málo méně důležité, než dýchání. Kdo práci neměl, často už si pak vzduchu moc neužil.

I ty společnosti, které přežily krušné začátky a státní i konkurenční šikanu, ještě zdaleka neměly vyhráno. Bylo jen otázkou času, než se o ně začnou zajímat větší ryby. Jako hejno piraň peroucí se o poslední kousek masa. Bez ohledu na férovost, bez ohledu na legálnost, nebo vlastní ztráty, dokud je šance na úspěch. O to cennější jsou partnerství. A o to komplikovanější. Co vzniklo jako křehké spojenectví založené na pomíjivé shodě zájmů, může přerůst v něco iracionálního, nebezpečného, a osobního. Jakkoliv neprofesionální to může být.

#

Taxík zastavil u jednoho z mnoha mrakodrapů v centru, na jehož střeše se skvělo zelené logo Alphege Medical. Dveře auta se automaticky otevřely, a na chodník vystoupil středně vysoký muž se světle hnědými vlasy. Odhadem mu mohlo být kolem třiceti, možná o trochu víc. Na první pohled nevypadal jako řadový zaměstnanec. Vkročil do budovy se sebevědomím sobě vlastním. Možná se jeho firma nemůže rovnat impériu, které Eiran Alphege zdědil po svém otci, ale to sakra neznamená, že se bude na recepci plazit.

Nevyvedl ho z míry ani poplach bezpečnostních systémů, který spustil. Jen s poněkud otráveným výrazem natáhl zápěstí ke strážnému, který se k němu přihnal snad až příliš horlivě. Přenosný terminál si načetl informace z mikročipu, který měl Damien pod kůží. Strážný se chvilku probíral záznamy, než se na muže před sebou zadíval s neskrývanou zvědavostí. Zabodl pátravý pohled do Damienových zelených očí. Příliš zelených, než bylo přirozené.

„Máte sjednanou schůzku, pane inženýre?“ zeptal se a zjevně nijak nespěchal.

Možná, že Damien přece jenom v Zertechu otevře divizi na vývoj nové generace detektorů. Tohle kolečko s bezpečáky absolvoval všude. Jenom proto, že se narodil s genetickou vadou očí. Bylo to ponižující. Vydoloval z vnitřní kapsy saka přístupovou kartu s logem společnosti, v jejímž sídle se nacházel, a jasně viditelným červeným pruhem. Upřímně doufal, že ji nebude potřebovat, byla svého druhu symbolem Eiranovy moci, a Damien si dával dobrý pozor, aby podobné záležitosti zůstaly striktně v mezích jeho nebo Eiranovy ložnice. Nechtěl v očích jiných lidí působit jako někdo spoléhající se na vliv svých přátel. Strážný zahlédl kartu a jako by si v ten moment uvědomil, jakým způsobem na Damiena zírá. Celý splasknul, možná se i o pár centimetrů zmenšil a podruhé už se Damienovi do očí nepodíval. Dokonce se omluvil, než projel kartu čtečkou.

„Je to v pořádku, pane Clevelande, můžete jít dál. Ještě jednou se omlouvám za zdržení.“

Do proskleného výtahu nastoupil sám a díky kartě ho systém nechal vybrat nejvyšší patro. Se zájmem sledoval výhled, který byl s rostoucí výškou stále impozantnější. Mrakodrap Alphege Medical sice nebyl zdaleka nejvyšším v okolí, ale přesto Damiena pohled na Manhattanský výkvět kapitalismu ještě nenudil.

Osmdesáté patro na displeji zasvítilo překvapivě rychle a Damien vystoupil před velmi okázale zařízenou recepcí. Přivítal ho vstřícný úsměv Eiranovy asistentky. Viděl ji jen párkrát a ještě většinou na charitativních akcích, kam s Eiranem chodili každý za sebe, přesto bylo zřejmě, že si ho pamatuje.

„Pane Clevelande, co vás k nám přivádí?“ zeptala se aniž by zájem musela hrát. Eiranův diář byl jejím teritoriem, ve kterém Damien představoval překvapení.

„Dalo by se zařídit, abych se vměstnal do Eiranova rozvrhu?“ oplatil jí úsměv, i když se na něj necítil.

„Podívám se, ale nemůžu vám nic slíbit,“ zadívala se na něj, než pomalu očima klesla k displeji, který Damienovi zůstal ukrytý za pultem. Byl si docela jistý, že nějaké místo mít Eiran v rozvrhu bude, jinak by nejezdil, ale chtěl, aby asistentce přišlo, že má celou situaci pevně v rukou ona. Slyšel, jak jí nehty ťukají o dotykovou klávesnici, ale ona se na ni nedívala.

„Ano, teď má zrovna jednání, ale pak vás přijme,“ usmála se, „můžete se zatím posadit. Dáte si kávu?“ pokynula gestem ke shluku křesel u oken.

„Dám. Espresso,“ přikývl Damien a šel se posadit.

Rychlost, s jakou bruneta vykouzlila slíbenou kávu ho překvapila, ale pak se ona vrátila k práci, on k čekání, a svět upadl do ticha. Využil čas alespoň k přečtení novin, ale nemohl se na ně soustředit. O to méně, když ho neurální rozhraní zpřístupněné přes jeho oční implantáty upozornilo na novou zprávu.

E. A. 2:34PM „Co tady děláš?“

Nedokázal ze strohého textu vyčíst žádné emoce, ale vůbec poprvé ho napadlo, že se jeho návštěva nemusí setkat s nadšením.

„Chtěl jsem tě vidět,“ zaváhal. Pak dopsal: „Mám odejít?“

E. A. 2:35PM „Ne. Čekej.“

Úsečnost Eiranovy zprávy jen umocnila jeho napětí, ale nemohl říct, že by bylo nepříjemné. Zadíval se z okna a zauvažoval, zda by pád z takové výšky dokázal vyvolat stejnou směsici strachu a vzrušení, jako hry s Eiranem.

Ve svém zamyšlení si nevšiml muže ve středních letech a drahém obleku, který kolem něj o několik minut později prošel. Vytrhla ho až asistentka.

„Pane Clevelande, pan ředitel vás přijme ve své kanceláři,“ stála kousek od něj, a on netušil, jak se tam dostala. Nasadil pokerovou tvář, přikývl a vstal.

„Díky,“ řekl jí, když ho pouštěla do Eiranovy kanceláře.

Zavřel za sebou, a úlevně si vydechl. Kancelář byla strohá, neútulná, jak se na velkou korporaci slušelo. Na zdech viselo umělecké dílo nepředstavitelné hodnoty, ale Damien měl oči jen pro Eirana. Seděl za skleněným stolem, upravený a vážný. Poslední dobou mu dost přibylo šedin a v tmavých vlasech a v denním světle bylo zřejmé, že čtyřicítka už mu pomalu klepe na dveře.

„To je za ty tři roky poprvé, co za mnou jdeš do práce – stalo se něco?“ řekl Eiran.

„Jak jsem psal, jen jsem tě chtěl vidět,“ řekl Damien, než přešel k oknu. Jistěže měl mnohem lepší důvod, proč přišel, ale o ten se dělit nechtěl.

„To ti není moc podobné.“

„Co o tom můžeš vědět,“ otočil se na něj a upřímně se usmál.

„Nic takového jsem neřekl,“ vstal starší muž z křesla, a přešel ke své návštěvě. Chvilku se na něj díval, jako by další krok zvažoval, než ho chytil za bradu a políbil. Damien se nechal, ale Eiranovi neušlo, že je myšlenkami někde jinde.

„Vážně jsi přišel jen tak?“ ujišťoval se.

„Jo,“ zalhal Damien. Eiran mu na to jen přikývl. Měl trochu starost, ale nebyli s Damienem partneři v pravém slova smyslu. Neměl právo ho nutit do zpovědí.

„Dobře. Mám ještě dost práce, tak se ti nemůžu věnovat, ale klidně zůstaň, jestli chceš,“ mávnul rukou k bílé kožené pohovce, než se vrátil za svůj stůl.

Damien se usadil, a vytáhnul svůj laptop. Spíš ze zvyku, než že by s ním chtěl skutečně něco dělat. Přišel za Eiranem, protože ho jeho společnost uklidňovala. Poslední dny měl v hlavě příliš mnoho šumu, příliš mnoho zmatku. Nemohl se na nic soustředit, což vedlo jen k další frustraci. Potřeboval Eirana, aby se dokázal na chvíli uklidnit a uvolnit. Hodit všechno za hlavu a zkrátka jen být. Ale Eiran byl zároveň ten poslední člověk, se kterým chtěl obsah svých myšlenek probírat. Přijít sem nebylo snadné rozhodnutí, nehledě na to, jak zoufalá byla situace.

Měl by si s Eiranem promluvit, ale když došlo na vážné a osobní rozhovory, byl nenapravitelný zbabělec. Ale proč vlastně? Eiran nebyl jeho… partner, přítel, nebo cokoliv jiného podobného.

To byla přesně součást problému. Měl Eirana rád, ale byli spolu jenom kvůli sexu, a zejména kvůli netradičnímu sexu. Nepsaná a nikdy vyslovená dohoda mezi nimi byla jasná: co děláme, zůstane ve fyzické rovině, nic víc, nic míň. Nekomplikujme si život. Damienovi situace dlouho vyhovovala. Byla jasná a jednoduchá. Mohl se na ni spolehnout, opřít se o ni, když nic jiného nedávalo smysl.

Jenže pár měsíců zpátky v něm začaly sílit pochybnosti. Možná, že se mu líbí co mu Eiran dělal jen kvůli tomu, co se tehdy stalo. Před třemi lety hledal únik ze svého života a ze svojí hlavy, a Eiran mu ho nabídl. Co když na ničem jiném ani nezáleželo? Teď ani tehdy… Kdokoliv by mu řekl, ať si klekne, a nechá se ovládat, by byl pro Damiena stejně tak dobrý. Nebo možná ne, ale jak to mohl vědět.

Ještě před třemi roky by ho ani náznakem nenapadlo o něčem podobném uvažovat. Proč taky. Tehdy žil v harmonickém manželství se ženou, kterou miloval. Pak se mu celý život sesypal jako domeček z karet. Jak by mohl doufat, že se v sobě teď vyzná?

Pohroužen do svých myšlenek si nevšiml, že ho Eiran už nějakou dobu pozoruje.

„Máš večer čas?“ promluvil na něj starší muž. Damien slyšel sotva půlku otázky.

„Prosím?“

„Ptal jsem se, jestli máš večer čas,“ zopakoval klidně, než se zhoupl ve svém křesle.

„V kolik tě mám čekat?“ odpověděl Damien otázkou.

„V osm.“

„Dobře.“

Eiran jen přikývl, věnoval mu ještě jeden zamyšlený pohled a vrátil se k práci. Přál si, aby se mohl Damienovi věnovat hned. Zvlášť, když už za ním sám přišel. Představa jak si ho ohne přes stůl, holá kůže pod rozepnutou košilí přitisknutá ke studenému sklu… mohl by mu spoutat ruce jeho vlastním páskem. Zatnul zuby a s vypětím vůle se přinutil vnímat text na displeji. Samozřejmě nebyl ani zpola tak zajímavý, ale co mohl dělat. Vynahradí si to večer.

#

„E…Eirane…“ Ozval se prosebný, lehce přiškrcený hlas. Pravděpodobně chtěl říct ještě něco, ale kožená plácačka jezdeckého bičíku byla rychlejší a s ostrým zvukem pohladila potem zbrocenou kůži.

„Hluchý nejsi… hloupý taky ne. Takže to děláš schválně?“ Eiranův hlas byl hlubší než obvykle a sebejistota si v něm podávala ruku s chladem.

„Ne, pane, to bych si nedovolil!“ vyslovil Damien s upřímnou naléhavostí.

„Jak ti můžu věřit? Chceš, abych tě bil, vzrušuje tě to, tak jak mám věřit, že mě neprovokuješ záměrně?“

„Ne!“ vyjekl Damien, a opět se ozvalo hlasité plesknutí.

„Nelži!“ Další plácnutí bičíku, tentokrát jen do Eiranovy dlaně. Přesto sebou Damien škubnul.

„Ne… totiž… já… ano,“ Damien se zachvěl nad vyzněním svých vlastních slov, ale neodvážil se odlepit pohled od země. Klečel nahý před Eiranem, který si od svého příchodu sundal jen sako.

„Co ‚ano‘?!“ výhružka v hlase byla pouze naznačena, ale v dané situaci ani nebylo nutné ji naznačovat víc.

„Ano, Eirane, líbí se mi to,“ odpověděl odevzdaně celou větou Damien. Znovu rána bičem a tiché zaskučení.

„Takhle se mnou mluvíš?! Copak jsem tě nic nenaučil?!“ zvýšený hlas přesně korespondoval se zrychleným srdečním tepem a dechem klečícího. Jen chvilka zaváhání. Jen maličká chvilka. Další rána.

„Ne, omlouvám se! Omlouvám se, pane Alphege,“ zachvěl se a doufal, že teď už je to správně.

„No vida, mnohem lepší. Ani nevím, kolikrát jsem ti říkal,“ symbolické plesknutí bičíku o otevřenou dlaň, „že křestním jménem mi můžou říkat jen mně rovní? Nebo si snad myslíš, že mezi ně patříš?“

„Ne. To by mě ani ve snu nenapadlo, pane Alphege,“ ano, takhle to bylo správně, byl si tím jistý. Ruce už ho začínaly bolet – v nepříliš pohodlné pozici s rukama za zády a v poutech to nebylo nic podivného. Jen doufal, že modřiny od pout nebudou velké. Zápěstí se špatně schovávají a v dobře padnoucím obleku, který musel nosit, to bylo dvojnásobně těžké. V dalším momentě ucítil známý tlak na bradě, jak mu Eiran zvedal hlavu bičíkem. Sakra! Sakra! Sakra! Snad si nevšiml… ach, kéž by si nevšiml!

„Nudím tě hodně?“ nebezpečná otázka. Rozhodně si Damienovy roztěkanosti všiml.

„Moc se omlouvám, pane!“ v příštím okamžiku si svou chybu uvědomil. Eiran si nebyl jistý Damienovým prohřeškem. A on mu podezření právě potvrdil. Hluboký nádech… ale rána nepřišla. To nebylo dobré – znamenalo to, že Eiran přemýšlí o nějakém větším trestu.

„Mám tě připoutat k posteli a ohnout tě tam? Nebo postavit ke zdi, s rukama za zády, ojet tě, a nechat tě, ať si o ni třeba rozbiješ hlavu, když už tě zradila? Nebo tě tady mám nechat klečet a vykouřit mi ho?“ tohle dobře znal. V minulosti udělal chybu, když se pokoušel odpovědět. Eiran nechtěl odpověď; chtěl, aby byl Damien v nejistotě. Aby nevěděl, pro co se rozhodne. A nejistý Damien rozhodně byl.

„Hmm… postel zní dobře, ale trochu moc pohodlně, nemá to být odměna. Postel a deset ran bičem?“ přemýšlel Eiran nahlas.

„Ne…“ ujelo mu, a ačkoliv se nestačil dostat ani k předmětu, věděl, že si trest jen zhoršil. Nemohl se dívat, ale mohl tušit vítězoslavný úšklebek na Eiranově tváři.

„Máš pravdu, deset je málo. Patnáct,“ S naprostou samozřejmostí opravil číslo a přešel za Damienova záda. Mladší muž úlevně vydechl, když sevření pout povolilo a on mohl dát ruce do přirozenější polohy. Chyba.

„Kdo ti dovolil vůbec se pohnout?“ Teď už nešlo o výhrůžky. Tohle bylo vyjednávání, a Damien zřetelně prohrával.

„Nikdo, pane. Omlouvám se,“ vždycky přemýšlel, co přesně ho na tomhle tak vzrušuje. Co na tom vidí Eiran věděl dobře – byl rozený manipulátor a svoji převahu uplatňoval, kde jen mohl. Mít moc nad Damienem pro něj muselo být samo o sobě uspokojující, nehledě na sex. Ale proč po tomhle touží Damien? Svým způsobem bylo osvobozující se někomu odevzdat, ale to nemohlo být všechno. Mimo schůzky s Eiranem nenáviděl, když se někdo snažil mít nad ním navrch, a tady se mu oddával zcela dobrovolně a rád.

Neměl čas přemýšlet dál, protože ho Eiran vzal za kožený obojek a donutil vstát. Byl doveden k posteli, kde zaujal už naučenou pozici. Ruce měl natažené v předklonu, zápěstí položená na pelesti ve výšce ramen, ale jinak klečel. Ačkoliv ocenil odpočinek pro svá kolena, otlačená od podlahy, nebyla tahle pozice o moc pohodlnější než ta předchozí. Vždycky měl pocit, že si zlomí záda a nepochyboval o tom, že trocha nešetrného zacházení z Eiranovy strany by mu něco takového klidně zajistit mohla. Naštěstí byl Eiran ve vší oddanosti téhle hře i opatrný. Někdy snad až příliš. Bolest k tomuhle patřila, stejně jako do jisté míry nešetrné zacházení. Díky tomu bylo všechno mnohem ostřejší, jasnější.

„Tahle tvoje nesoustředěnost je vážně otravnej zlozvyk,“ postěžoval si sametový hlas vedle jeho ucha a on div nevyletěl z kůže. Sklonil hlavu v tiché rezignaci a pocítil v zápěstí známou tupou bolest z lehkých pohmožděnin a otlačenin. Pouta byla zpět na svém místě.

„Počítej nahlas, ať se mi zase neztratíš někde v říši divů, Alenko,“ zazněl požadavek a on, tváří v tvář svému trestu, nenašel odvahu k jakýmkoliv námitkám.

„Ano, pan- AU!“ zaúpěl, když dopadla první rána. „Jedna…,“ rozpomněl se.

Eiran si trest evidentně užíval, protože nikam nespěchal. Vždycky chvilku počkal, dokud téměř neodezněla bolest předchozí rány a teprve potom pokračoval. Občas počkal i déle, až začal být Damien trochu nesvůj. Po pár průtazích ale Eiran nastavil jasné tempo, do kterého se mohl Damien plně pohroužit.

Desítku už Damien zakňučel přiškrceným hlasem. Eiran byl možná opatrný ale rozhodně nebyl něžný. Damien si nehodlal stěžovat, fakt, že ho už hodnou chvíli trápila neodbytná erekce, by z jakékoliv stížnosti udělal jen záminku k výsměchu. Pomalu ale přestával vnímat okolní svět. Byl jen on a Eiran a bič. Bolest a nepohodlí se mísilo se vzrušením, kterého by v podobné intenzitě jindy nemohl dosáhnout.

Patnáctku přesto vnímal jako vysvobození, ale ne na dlouho. Když si uvědomil, co ho čeká teď, se seřezaným zadkem, pořád mu nebylo moc do smíchu. Obvykle nedělal tolik chyb, tedy, aspoň ne neúmyslně. Ale ono se vždycky něco našlo. Nějaká maličkost, zapomenutý detail, oslovení, pohled jinam, než měl dovoleno. Byla to hra, a byla jedinou, ve které Damien prohrával rád.

Kromě bolavého pozadí už ho začínala trápit i bolavá záda, a z rychle chladnoucího potu mu naskakovala husí kůže. S pocitem nesnesitelného horka to byl zvláštní paradox. Jeden z mnoha. I přes bolest (nebo možná díky ní) a mísení dojmů a pocitů chtěl jednu, jedinou věc.

„Prosím…,“ zakňučel a nepoznával svůj vlastní hlas.

„Co chceš?“ zeptal se Eiran trochu zlomyslně. Samozřejmě se nemusel ptát, ale nikdy si nenechal ujít příležitost postrčit Damiena aby přiznal něco, co by jinak nahlas neřekl.

„Prosím, já… chci tebe…,“ rána bičem přišla neočekávaně. Vyjekl, částečně bolestí, částečně překvapením.

„Tak to bys měl prosit úplně jinak,“ řekl Eiran a ani nijak neskrýval pobavení.

„Prosím, prosím, pane Alphege. Strašně moc chci…,“ s tímhle měl vždycky problém. Přiznat nahlas, co chce. Dlouho to nedokázal vůbec, nehledě na to, čím mu Eiran vyhrožoval. Jen velmi pomalu, a zejména díky Eiranově důslednosti, postupně dokázal přiznat nejdřív alespoň sám sobě, a později i Eiranovi, po čem touží.

„No, co chceš? Jestli se neumíš vyjádřit, jak vůbec můžeš něco chtít?“ vycítil nevyřčené ultimátum. Když Eiranovi neodpoví, tak má smůlu. Zatnul zuby a snažil se překonat nesmyslný vnitřní blok. Stud. Pořád si namlouval, že to časem bude lepší, ale už tomu dávno nevěřil. Eiran vyčkával. Trpělivý, jako vždycky, když šlo o něco důležitého. A tohle bylo důležité.

„Já…Chci, abyste mě obtáhnul, pane Alphege,“ špitnul.

„Hm? A kde je ta prosba? Znovu!“ soustředil se. Nešlo to moc dobře, ale snažil ze všech sil. Teď už to ale šlo vyslovit o něco snáz.

„Prosím, pane Alphege. Prosím, obtáhněte mě,“ Hlas se mu chvěl, ale cítil se trochu líp. Proč by se měl za tohle stydět? A ze všech lidí před Eiranem, který ho za to ještě pochválí a odmění.

„Vidíš, že to jde, ani to nebolelo,“ slyšel v Eiranově hlasu úsměv. S tvrzením o bolesti nesouhlasil, ale neřekl nic.

Jemné šustění odkládaného oblečení a napětí v něm rostlo spolu s očekáváním. Opět ztracen ve vlastní hlavě se lekl, když ho po zadku, stále ještě rozpáleném po výprasku, pohladila Eiranova ruka. Konečně přišel kýžený kontakt. Z hrdla se mu vydral tlumený zvuk, podezřele podobný zavrnění. První prst, chladný a kluzký od gelu, snad ani moc necítil, nejistý důvodem proč, a vytržen z uvažování druhým prstem. Vzdychal a stále ještě měl dost rozumu, aby své hlasové projevy trochu ovládal. Byl odměněn třetím prstem, a jak si s ním Eiran hrál, sebeovládání mu pomalu prokluzovalo mezi prsty, stejně jako zbytky koherentního uvažování. Tohle byla přesně ta chvíle, kterou hledal.

Nevědomky začal přirážet a přesně v ten moment Eiran přestal. Damien zklamaně zaskučel, ale vzápětí konečně došlo na to, co skutečně chtěl. Všechny ty nahromaděné pocity za celý večer se znásobily s tím, jak do něj Eiran pronikal. S každým dalším centimetrem se ztrácel stále víc, a o pár vteřin později z něj jakékoliv zbytky studu opadly. Najednou se celý ten absurdně komplikovaný vesmír smrsknul na nejzákladnější proměnné lidského chování. Prosil o víc, a Eiran mu prosby rád splnil. Zaryl nehty do Damienových boků a s každým přírazem pronikal hlouběji. Jedna Eiranova ruka se plíživě přesunula na Damienův podbřišek a sevřela jeho erekci. Záchvěv projel celým jeho tělem jako elektrický šok, ale bylo to zároveň příliš mnoho, a příliš málo. Eiran ho začal honit ve stejném rytmu, jako přirážel, a spíš než pomalu dováděl svého partnera nad okraj propasti velmi rychle.

„Ach… bože… bože…. Ano… nepřestávej… prosím… Eirane, prosím…“ Sténal, jak Eiranovy přírazy ztrácely na pravidelnosti. Eiran to popravdě moc nevnímal – měl plnou hlavu, i jiné věci, úplně jiných starostí. Sám si neuvědomoval, jak hlasité jsou temné vzdechy, které se na začátku snažil potlačovat. Teď už na tom nezáleželo. Napětí v něm sílilo až k nesnesení. Ještě chvilku, ještě trochu. Cítil, jak přepadává přes okraj a Damien s ním. Neslyšel Damienův konečný výkřik, nevnímal ani svůj vlastní, který byl o poznání tišší. Všechno, co vnímal, byl přelévající se orgasmus, a kdyby o tom přemýšlel, byl by si setsakra jistý, že Damien na tom byl stejně.

Slastná křeč pominula během pár vteřin, ale více než příjemný pocit zůstal. Eiran přesto věděl, že ač by moc rád, ještě nemůže jít spát. Pár minut jen klidnil svůj dech a užíval si prázdno ve svojí hlavě, než se s námahou zvedl a sundal Damienovi pouta. Ten se sesul do postele, napůl stále v transu. Eiran vzal jemně jednu z Damienových rukou a prohlédl si formující se modřiny a podlitiny na zápěstí. Prozatím ze sebe oklepal zbytky ospalosti a odešel najít lékárničku, kde by mělo být něco na urychlení hojení.

Když mu roztíral mast po zápěstí a jemně je masíroval, aby se rychleji vstřebala, pozoroval Damienovu poklidnou spící tvář. Alespoň si myslel, že spí, než přitlačil na nějaké místo na zápěstí zjevně více než měl a Damien otevřel oči. Eiranovi se vybavilo, jak byl prvních několik měsíců z těch očí nesvůj, pak mu Damien vysvětlil, že se narodil s neléčitelnou zrakovou vadou, která by postupně vedla k úplné slepotě. Implantáty byly nevyhnutelné. Občas se přistihl, jak přemýšlí, zda měl Damien i původně oči zelené, nebo si jen pro implantáty vybral barvu, která se mu líbila víc. Uvědomil si, že se na něj mladší muž stále dívá.

„Měl jsi je zelené i předtím?“ vyslovil své myšlenky nahlas.

„Hm?“ ozval se trochu nechápavě Damien, pořád ještě mimo.

„Tvoje oči. Měl jsi je zelené i před operací?“ zvláštní otázka, navíc takhle náhle.

„Jo. Ne takhle, ale měl. Proč?“ opětoval mu otázku spíše z řečnických důvodů – věděl, že ať k tomu měl černovlasý jakýkoliv důvod, tak pravou pohnutku mu neřekne a Damien byl příliš unavený aby něco podobného řešil.

„Jenom mě to zajímalo,“ opět nastoupilo ticho, které už tu noc nikdo nepřerušil.

Když se Damien ráno probudil, Eiran už byl pryč. Nijak ho to nepřekvapilo – vlastně si ani nepamatoval, kdy naposledy strávili ráno spolu. Z nějakého absurdního důvodu mu to trochu vadilo, i když Eirana chápal. Sám preferoval možnost vyspat se, jakkoli byla vykoupena pozdními večerními hodinami strávenými v práci. Eiran měl zkrátka život nastavený naopak.

Důkladně se protáhl, aby zhodnotil svůj fyzický stav. Včerejší noc mu nakonec připomínala jen bolavá záda – hojivá mast, kterou měl, nebyla úplně běžně k dostání, už vůbec nebyla nejlevnější, ale díky ní už se vyhnul spoustě faux pas. Na zápěstí už měl jen sotva viditelné tmavší fleky. Upřímně by ten den raději zůstal doma, ale to nepřicházelo v úvahu.

A to samozřejmě nemohl tušit, že o pár dní později se pracovní věci začnou povážlivě komplikovat, a Eiran se mu omluví, že další minimálně dva týdny se s ním nebude moci sejít. Možná, že kdyby to věděl, tak by ten den nakonec zůstal doma. Jen aby si vychutnal výjimečný zenový klid ve svojí hlavě.

#

Damien měl co dělat, aby vzteky nevstal ze svého křesla.

„Ne, to rozhodně přijatelné není! Můžeme dodat nový prototyp se zapracovanými připomínkami do měsíce, ale je nezbytné, aby prošel prvním kolem testů do konce roku!“ rozčilil se Damien do telefonu.

„Mně je ale jedno, že vám to přidělá práci, jste za ni placení, navíc, z mých vlastních daní!“ Skrz prosklené zachytil tázavý pohled svého asistenta, který zřejmě zaslechl tón Damienova hlasu a nedokázal se neotočit.

„Ano, to bych velmi ocenil,“ zavrčel do telefonu, než hovor s obrovským zadostiučiněním ukončil. Asistent se obrátil zpátky ke svému displeji a Damien se zhluboka nadechl a vydechl.

„Pane řediteli, volá doktor Randall,“ ozval se v interkomu Damienův asistent. Možná nakonec za jeho pohledem nebyla zvědavost. Damien byl za vyrušení vděčný. Rozptýlení od telefonické přestřelky se zabedněnci z FDA vždycky uvítá. Přijal hovor.

 „Damiene, promiňte že ruším.“

„Ne, vůbec nerušíte, co potřebujete?“

„Chystáme se na penetrační testy toho nového firewallu, tak jsem si říkal, jestli by vás to nezajímalo.“

„To víte, že zajímalo, ale bohužel se teď nedostanu z kanceláře.“

„Škoda. Pošlu tedy pak aspoň výsledky.“

„Děkuju, Franku.“

Položil telefon. Nelhal, vážně by se testů rád účastnil. Byly dny, a nebylo jich málo, kdy by svoji ředitelskou kancelář vyměnil za nějakou kreativnější práci. Posledních pár týdnů na něj podobné myšlenky přicházely zvlášť často. Byl unavený, podrážděný a napjatý. Možná by mu změna prostředí pomohla. Rozhodně by mu pomohl Eiran, ale ten byl pohřben pod návaly vlastní práce.

Poslední týden Damienovi přišlo, že se proti němu všechno spiklo, a nejednou se jen těsně udržel, aby někomu důležitému nevmetl do obličeje něco politováníhodného. Snad proto se nakonec rozhodl pro návštěvu jednoho z mnoha specifických klubů ve městě. Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad, ale přišlo mu to jako nejrychlejší a nejefektivnější řešení jeho situace. Potřeboval se uvolnit. Chvíli nepřemýšlet nad žádným z problémů, které mu otravovaly život. Možná, že kdyby přemýšlel víc, došel by k poměrně překvapivému zjištění, že ve skutečnosti těch problémů kvantitativně není tolik, kolik mu připadalo.

#

Bar byl hlučný a tmavý, výzdoba a vybavení buď černé, nebo červené. Do většiny zákoutí se záblesky světla ani nedostaly, což bylo nejspíš dobře. Damien udělal dohodu sám se sebou; dá si přesně hodinu a pokud to nevyjde, tak půjde domů. Usadil se k volnému stolu obklopenému polstrovanými sedačkami a objednal si pití. Nečekal ani deset minut, když se k němu přitočil první zájemce.

„Ahoj,“ pronesl mladý muž v příliš těsném tričku a obtažených džínách medovým hlasem, než hladce sklouzl k Damienovým nohám.

„Omlouvám se, ale nejsem ten správný člověk,“ řekl, aniž by se na něj vůbec podíval.

„Ach.. to je velká škoda… přeju hodně štěstí.“ Damien vytušil, že se dotyčný asi usmál, než zmizel v davu opodál. Zkontroloval hodinky a nebyl potěšen. Nejraději by to už zabalil, ale něco si slíbil, a to hodlal dodržet. Jenže čím déle v klubu seděl a pozoroval nápadné i nenápadné námluvy, tím víc byl nesvůj. Co dělal s Eiranem nikdy nedělal s nikým jiným, a nebyl si ani jistý, zda by s někým cizím dosáhl podobné intimity a důvěry.

Dalších dvacet minut se nedělo nic, a Damien začínal být upřímně rád že nakonec přišel zbytečně. Právě v ten okamžik si k němu naproti někdo přisedl.

„Dobrý večer.“

„Dobrý večer,“ odpověděl Damien a snažil se ve stínech vytušit alespoň hrubou podobu. Zněl starší, a jako by byl v klubu častým hostem. Okolí nevěnoval žádnou pozornost.

„Zvláštní volba místa, zvlášť pro suba. Skoro jako bys nechtěl, aby si tě někdo všiml.“

„Jak víte, že jsem sub?“ zkusil Damien ze zájmu. Dočkal se sotva slyšitelného uchechtnutí.

„Zlato, já vás poznám, jen co páchnete do místnosti, a je fuk, jestli na sobě máte obojek, nebo oblek šitej na míru. Ale ty nevypadáš na někoho, kdo by padal k nohám všem, tak by mě zajímalo, co tu vlastně děláš,“ Damien marně přemítal nad tím, na základě čeho ten muž věděl, na co vypadá, a na co ne.

„Třeba čekám na jednorožce.“

„Jak se jmenuješ?“ pokračoval muž.

„Henry,“ zalhal Damien.

„Henry… to se mi líbí. Mně říkaj Jeff. A už máš nějaký zkušenosti?“

„Jak se to vezme. Něco málo jsem zkoušel.“

„Se mnou to ale nebude ‚něco málo‘. Máš zájem?“ Damien polkl naprázdno ale všechny pochybnosti ubil argumentem, že nešel tak daleko kvůli tomu, aby teď vycouval.

„Mám,“ odsouhlasil.

„Výborně. Tak hezky zavři oči a nehýbej se,“ poslechl. Cítil, jak mu neznámý dává přes oči kus látky a vzadu jej zavazuje. Pak studená kůže obojku na krku. Pomalu a rozechvěle vydechl, jak se v něm probouzelo vzrušení. Pokusil se obojku dotknout, ale Jeff ho jemně plácl přes prsty a nesouhlasně zamlaskal.

„Pane?“ sklouzl do své role. Přesto se cítil jinak než s Eiranem. Nebylo to tak intenzivní, byl nervózní a nejistý dost nepříjemným způsobem. Co může od Jeffa čekat? Může mu věřit?

Cvaknutí karabiny a jemný tlak, jak Jeff zatahal za vodítko.

„Nic se neboj. Když se budeš přesně řídit tím, co ti řeknu, všechno bude v pořádku,“ Damien přikývl a nechal se vést. Našlapoval opatrně, s každým krokem se obával, že do něčeho nebo někoho vrazí ale nestalo se tak. Slyšel, jak hluk z baru slábne, a nakonec ho ovanul svěží vzduch. Šli ještě kousek, než se mu dostalo pokynu k zastavení. Muž ho přesně nasměroval do auta, na místo spolujezdce a zapnul mu bezpečnostní pás. Damien slyšel bouchnutí dveří a za moment vytušil, že muž sedí vedle něj. Auto nastartovalo a rozjelo se. V Damienovi sílilo napětí.

„Pane, mám vám říct svá bezpečnostní slova?“ navrhl, protože mu ticho začalo vadit.

„Takové věci jsou pro amatéry, holoubku.“ odmítl muž a bylo to poprvé, kdy ten večer Damien dostal strach. Poprvé a rozhodně ne naposledy.

„Ale pane..“

„Mlč, nedovolil jsem ti mluvit,“ Damien tedy zmlkl a špatný pocit ho neopouštěl. Když auto po nekonečně působících dvaceti minutách konečně zastavilo, opět se ho zmocnila chuť všeho nechat, ale ani tentokrát se neodhodlal.

Jeff ho nechal vystoupit a jakmile byl Damien venku, nasadil mu na zápěstí pouta. Možná, říkal si Damien, je to takhle normální. Neměl přeci moc s čím srovnat.

Jeff škubl za vodítko a vedl ho dál do neznáma. Jedny dveře, druhé, pět schodů dolů. Další dveře. Pak mu konečně mu sundal látku z očí a Damien byl na moment oslněn chladným zářivkovým světlem.

Místnost byla strohá. Na zemi černé dlaždice, na zdech temně červená malba a poměrně dost vybavení. Trestná lavice, koza, na zdi kříž a podél jedné zdi komody a velká skříň. Konečně si také mohl prohlédnout, s kým vlastně nastoupil do auta. Jeff byl pravděpodobně o pár let mladší, byl vyšší a mohutnější, blond vlasy střižené na ježka. Měl z něj dojem, že jde buď o vojáka, nebo minimálně nadšence do vojenství. To mu nepřišlo jako zrovna pozitivní. Možná prostě naletěl, jak nějaká patnáctiletá husa na party. Pořád doufal, že ne.

„Ruce,“ řekl Jeff jednoduše a Damien dal bez váhání ruce před sebe. Muž mu sundal pouta.

„Svlíknout,“ opět poslechl a postupně odložil i poslední kus oblečení. Muž si ho prohlížel a čím déle ho obcházel a mlčel, tím byl Damien nervóznější. Pořád to s ním nedělalo nic pozitivního. Žádné napjaté očekávání, žádná touha tomu člověku plnit jeho přání a příkazy. Nic. Jen prázdno. Navzdory svému instinktu ale pokračoval. Muž nakonec přikývl.

„Stoupni si támhle, čelem ke zdi,“ Damien přešel ke dřevěnému kříži, a zadíval se na pouta. Na rozdíl od těch, na která byl zvyklý, byla tahle kovová. To se mu ani trochu nelíbilo. Měl rád kůži, byla dostatečně silná, ale dostatečně pohodlná, a zároveň i jaksi osobnější než kus nerezu. Pak něco upoutalo jeho pozornost ještě víc. Na zdi to díky barvě nebylo moc vidět, ale přesto dokázal celkem jasně rozeznat krev. Otočil se k muži se strašnou jistotou, že se namočil do něčeho, do čeho zcela jistě nechtěl.

„Co přesně se mnou chcete dělat?“ snažil se stále znít uctivě. Když už pro nic jiného, tak ho určitě nechtěl rozčilit.

„To uvidíš, holoubku.“

„Prosím…rád bych to věděl,“ začal pošilhávat po dveřích ven.

„Řekl jsem ne!“ jeho hlas byl chladnější. Damien odstoupil od kříže.

„Pak je naše setkání asi u konce,“ řekl rozhodně a díval se mu do očí.

„Naše setkání skončí, až řeknu,“ dostalo se mu odpovědi a nesouhlasného pohledu.

„Myslím to vážně.“

„To já taky. Teď se otoč a udělej, co jsem ti řekl, než si to ještě zhoršíš.“

„Ne,“ zatvrdil se Damien. Jeff došel k jedné z komod a ze šuplíku vyndal bič. Ne jezdecký bičík ale honácký, na krávy. Damien couvl.

„Ne?“ zeptal se Jeff a temné smyčky biče s hlasitým plesknutím dopadly na podlahu.

„To si děláš srandu.“

„Když teď poslechneš, možná budu shovívavější.“ Nebyl si jistý, jestli slyšel správně. Shovívavější? To na něj vážně chtěl použít tohle? Ne, rozhodně ne.

„Fajn, Jime, nebo Jeffe, nebo jak se vlastně jmenuješ, konec hraní. Já se teď oblíknu, půjdu domů a zapomeneme na to,“ zkusil ještě, ačkoliv věděl, že z tohohle asi jen tak nevyvázne.

„Jak chceš,“ muž odložil bič a vyrazil k němu. Damien se zkoušel bránit, ale neměl nejmenší šanci. Nikdy neměl zrovna skvělou fyzickou kondici, narozdíl od Jeffa. Muž ho chytil jedou rukou za paži a druhou pod krkem. Dostrkal Damiena ke kříži, kde mu nejdřív připoutal ruce. Když se sehnul aby mu připoutal nohy, Damien ho kopl.

„Ty hajzle!“ zaklel Jeff, chytil ho za kotník a utáhl pouta těsněji, než zamýšlel. Damien vyjekl.

„Pusť mě! Sakra, okamžitě mě pusť!“ vzpouzel se alespoň slovně a začínal panikařit. Záhy ho z toho ale vytrhla první rána, která dopadla na jeho záda. I kdyby ho Eiran řezal od rána do večera jezdeckým bičem, tak by se to ani neblížilo jedné jediné ráně tímhle. Cvakl zuby tak rychle, až se kousl do jazyka. Zatnul zuby aby nevydal ani hlásku. Měl pocit, jako kdyby ho přes záda někdo přetáhl rozžhaveným pohrabáčem.

„Však ono tě to přejde. Doufám, že s tebou bude zábava, poslední se zlomil už po pěti ranách,“ napřáhl se a bič se znovu zakousl do jemné kůže. Damien vykřikl.

„Zabiju tě! Osobně tě zabiju, ty prase, ty zkurvenej hajzle!“ nezbylo mu nic, než vlastní hlas. Sice to nepomáhalo od bolesti, ale aspoň se mohl trochu ventilovat.

„Stále bojovný… no vida,“ o moc víc už Jeff nenamluvil. Jen se napřahoval, znovu a znovu a z míst, která se mu podařilo zasáhnout vícekrát, cítil Damien stékající teplo, zřejmě krev. Další rána.

„Dost!“ zaječel ale muž neposlouchal. Damien cítil jak mu po tváři tečou slzy, ale nevnímal nic jiného než bolest, která se ještě stupňovala, jak se mu do otevřených ran dostával pot „Prosím…už dost,“ chvěl se a nepřál si nic víc, než aby to už skončilo.

„Nehraj to na mě!“ zavrčel muž a věnoval mu další šlehnutí. Damien zakřičel. Už neříkal nic. Zato Jeff měl zjevně co říct. „Říkal, jsem, že vás poznám, jak vkročíte do dveří. Slabí, neschopní řídit svůj život, tak hledáte někoho, kdo ho bude řídit za vás. Říkáte ne, ale myslíte ano. Všichni jste stejní!“

Damien zavřel oči a se svěšenou hlavou přijímal další rány.

„Eirane,“ zašeptal jen, a snažil se myšlenkami uniknout do vzpomínek na jejich poslední schůzku. Eiran na něj nikdy nebyl měkký, ale nebyl zbytečně tvrdý. Znal přesně Damienovu hranici mezi bolestí příjemnou a nepříjemnou a v životě by neudělal nic, co by Damien skutečně nechtěl, natož by s tím nahlas nesouhlasil. Měl si ho víc vážit.

Bolest v zádech byla tak intenzivní i bez dalších ran, že ani nezaregistroval, když ustaly. Plácnutí rukou přes zadek ho ale vrátilo zpátky do reality. Už ani nestál, jen visel za ruce, a hrany kovových pout se mu zařezávaly do zápěstí.

„Víš, že takhle vypadáš naprosto k sežrání?“ zašeptal mu Jeff do ucha, z čehož Damienovi přeběhl mráz po zádech. Potřeboval jinou taktiku, a potřeboval ji rychle, ale mozek mu nefungoval snad ani napůl.

„Přeci byste se nezahazoval s někým, jako jsem já,“ zkusil. Neměl tušení, zda si hranou spoluprací nějak pomůže.

„Hmm…obvykle ne ale ve tvém případě asi udělám výjimku,“ neviděl nechutný úsměv, který Jeff nasadil ale dokázal si ho představit.

„To by pro mě byla velká čest, pane,“ každé slovo chutnalo jako pelyněk, ale zdálo se, že to alespoň trochu funguje.

„A jakpak to máš nejradši, holoubku?“ přemýšlel, jak odpoví. Možná by nebylo od věci mu naznačit, že tam venku je někdo, kdo by ho mohl postrádat. Někdo vlivný.

„Pán… pán je vždycky opatrný,“ odpověděl tím nejbezelstnějším tónem, jakého byl schopen. Muž se zarazil.

„Pán? Ty nevěrná děvko, tak ty někoho máš?“ zasmál se, ale byla v tom cítit jistá křečovitost. Damien jen přikývl.

„Takže tobě jeden nestačí, hm? Jak se jmenuje břídil, co si neumí vychovat suba, co?“ Damien doufal, že se na to zeptá. Upřímně v to doufal.

„Pan Alphege,“ Cítil, jak muž za ním ztuhnul.

„Tak ty si ze mě budeš dělat šoufky?!?“ zavrčel.

„Ne…je to pravda, přísahám! Telefon… podívejte se do mého telefonu,“ konečně něco vycházelo podle jeho plánů. Slyšel vzdalující se kroky, jak Jeff přešel k jeho věcem. Damien mu řekl bezpečnostní kód. V dokonalém tichu Damien slyšel vyzváněcí tón. Pak Eiranův hlas, než byl hovor ukončen.

„No, máš jediné štěstí, že mluvíš pravdu. Říkals, že je opatrný? To já nejsem,“ slyšel nějaký šelest ale nebyl schopen rozlišit, co přesně se za ním děje. Najednou ho muž chytil za boky a bez jakéhokoliv dalšího otálení do něj začal pronikat.

„Ne!“ zaprotestoval instinktivně Damien ale muž mu nevěnoval pozornost a pokračoval. Bolelo to, nicméně proti bičování to nebylo vůbec nic. Zatvrdil se a zůstal potichu, ačkoliv se muž občas opřel o jeho zničená záda a Damien se tak tak udržel, aby nevykřikl. Začínal si uvědomovat i slabý a stále slábnoucí cit, který měl v prstech na rukou a věděl, že kovová pouta už nebude chtít nikdy ani vidět. Do jisté míry už otupěl vůči bolesti, navíc si byl jistý, že je v šoku. Nebylo to vlastně tak špatné, protože díky tomu vnímal co se mu děje s jistým odosobněním.

Opět se pohroužil do své hlavy, která nabízela jediné okamžité východisko. Nevěděl, jak by se mohl Eiranovi ještě někdy podívat do očí, a přesto si zoufale přál, aby tam starší muž byl, aby ho před vší touhle bolestí a ponížením ochránil. Nezasloužil si ho, ale vzdát se ho nedokázal. Vzdáleně vnímal, že přírazy nabraly na rychlosti a síle a doufal, že už to brzy skončí. K jeho úlevě to skutečně netrvalo dlouho a muž se napnul v dozajista extatickém orgasmu a přitiskl se na něj. Damien zatnul zuby a ignoroval slzy, které mu oživená bolest vehnala do očí. Bolelo ho tolik částí těla, že nevěděl, zda do tolika vůbec umí počítat.

Muž mu dal konečně na chvíli pokoj. V něčem se přehraboval, než se vrátil. Zatímco mu jednou rukou násilím otevřel pusu, druhou mu do ní dal dvě tablety. Soudě dle toho, s jakou zručností mu čelisti opět zavřel a přelepil páskou, to určitě nedělal poprvé. Prášky měly odpornou hořkou chuť.

„Spolkni to,“ řekl Jeff chladně. Damien jen rezolutně zavrtěl hlavou. Zmáčkl Damienovi nos, aby nemohl dýchat.

„Polkni, nebo se udusíš.“ Vyjasnil celkem rychle situaci. Damien ještě chvilku vzdoroval, než poslechl. Nechtěl umřít a rozhodně ne takhle.

„No vidíš. Hodnej kluk,“ pochválil ho jako psa. Pak začaly prášky účinkovat. Jedna z posledních rozumných myšlenek, než se všechny v jeho hlavě rozpustily, byla domněnka, že šlo o nějaké silné léky proti bolesti. Dost silné, aby přebily peklo, které zažíval, a dost silné, aby mu z mozku udělaly kaši.

Jeff přemítal, co bude dělat dál. Alphegeho znal jenom ze zpráv, a tím spíš určitě nechtěl, aby se o něj někdo takový osobně zajímal. Jenže ačkoliv měl zálibu v ubližování jiným proti jejich vůli, nebyl vrah. Nedokázal by chladnokrevně zabít. Ale odvést ho v tomhle stavu do nemocnice taky nepřicházelo v úvahu. Příště si je bude muset nejdřív proklepnout. Sundal bezvládnému Damienovi pouta a nechal si ho sklouznout na rameno. Plán zněl prostě. Vyloží ho někde u silnice, a zavolá Alphegemu, ať si tu svoji děvku vyzvedne. Jednoduchý, spolehlivý, bezpečný.

#

Eiran prvnímu hovoru od Damiena nepřikládal žádnou velkou důležitost. Pravděpodobně si jen spletl číslo. Navíc měl plnou hlavu vnitřního auditu, který ho poslední dva týdny držel v práci od rána do noci, ale nemohl s ním dost dobře nic dělat. Možná byl ředitel, ale Alphege Medical pořád disponovala valnou hromadou, které se musel podřídit. Jakmile si něco vymysleli a odhlasovali, měl jen velmi omezené možnosti. Navíc zrovna tenhle požadavek odmítnout zkrátka nemohl. Jakkoliv by své večery raději trávil jinak, než potvrzováním a obhajobou rozhodnutí, která už jednou potvrdil i obhájil.

Akorát se snažil vzpomenout, co je ksakru „Projekt RF-512875“, kterému schválil navýšení rozpočtu o dvacet milionů dolarů, když se mu na stole rozsvítil telefon. Možná, že ten první telefonát přeci jenom nebyl náhoda.

„Damiene?“

„Asi by ocenil tvojí pomoc, i když si ji podle mýho nezaslouží,“ promluvil do telefonu cizí hlas.

„Kdo jste?“ dotázal se Eiran opatrně.

„Můžem se klidně bavit dál, jestli ti na něm nesejde, ne že bych se divil. Kdybys ho slyšel, jak prosil, když klečel, jak kňučel, když jsem ho šoustal,“ Eiranovi naskočila husí kůže, jen nevěděl, jestli díky tomu, co ten člověk říkal, nebo díky tónu, jakým to říkal.

„Kde je?“

„Máš ve zprávě souřadnice. Měj se, Eirane, a radši si pospěš,“ s tím zavěsil.

Až v tu chvíli si Eiran uvědomil, jak pevně svírá kraj svého stolu. Navzdory tomu, co si vyslechl, se pár minut zkrátka nedokázal zvednout. Několikrát zavřel oči, jestli se mu to celé jen nezdálo, ale zpráva s GPS koordináty na telefonu svítila stále stejně naléhavě. Konečně se zvedl, a zamířil do garáže.

Odmítal přemýšlet nad tím, co přesně se stalo, a odmítal si přiznat, jak velký má strach. Černá Audi ho přivítala zamrkáním laserovými světly, než mu otevřela dveře. Nasdílel koordináty ze svého telefonu, zatímco vypínal funkci autopilota, která ani neznala pojem jako „překročení povolené rychlosti“. Neřídil už dlouho, ale s těmihle auty bylo prakticky nemožné nabourat. Sevřel volant pevněji, jen aby sám před sebou zamaskoval, jak se mu třesou ruce. Jeho mozek samozřejmě nezklamal, a nabízel mu jeden katastrofální scénář za druhým. Eiran proti tomu bojoval snahou přesvědčit se, že to byl určitě jenom vtip. Že Damienovi někdo sebral telefon, a nenapadlo ho nic lepšího než vytáhnout Eirana uprostřed noci do místních lesů. Odmítal zahnat vykonstruovaný argument tak daleko, aby přemýšlel nad tím, kdo by si asi tak mohl dělat takovou srandu, když o nich prakticky nikdo nevěděl.

Hnal se městem vysoko nad rychlostním limitem, ale už bylo dost pozdě, aby si to v řídkém provozu mohl dovolit. Patnáct minut a vyjel z města do lesů. Dalších deset, než mu navigace oznámila, že je na místě. Dupl na brzdy, až na přístrojové desce zablikalo několik varování. Podíval se na velkorysý displej snímající okolí auta a upřímně si přál, aby na něm nic neviděl. Aby se mu potvrdilo, že se vlastně nic nestalo. Neměl takové štěstí. Snímače tepelného záření zablikaly, a vykreslily na zašuměném obrazu nejasný flek v místech, kde les ustupoval silnici. Eiran neměl ani sílu zaklít. Vystoupil a šel k označenému místu stejnou měrou s jistotou, jako nevýslovnou hrůzou.

V té tmě tušil jen opravdu hrubý obrys schouleného nahého lidského těla.

„Damiene?“ Promluvil zkusmo, ale odpovědí mu bylo jenom ticho. Aktivoval diody na svém telefonu, a prakticky okamžitě si přál, aby to neudělal. Byl to Damien, soudě podle toho, jak se třásl zimou byl naživu, ale pohled na jeho záda byl něčím, co Eiran vidět nechtěl. Nikdy. Chvilku tam jen stál, a zíral na dlouhé rovné rány a zaschlou krev. Z transu ho vytrhlo tiché zaúpění.

„Damiene, vnímáš mě?“ obešel ho chvatně, než si k němu přikleknul.

„E… Eirane?“ procedil skrz drkotající zuby.

„Jo. Poslouchej mě, jsi někde zraněný?“

„Záda…,“ vypravil ze sebe.

„Ještě někde jinde?“

„Ne…, ne tolik,“ to byla v rámci možností dobrá zpráva.

„Můžeš vstát?“

Damien se začal pomalu sbírat ze země, ale na nohy se postavit nedokázal. Eiran si sundal kabát, a velmi opatrně ho mladšímu muži dal kolem ramen, než mu pomohl vstát a podepřel ho. Damien se pokusil vykřiknout, když mu dal Eiran jednu ruku kolem pasu, a dotknul se několika ran, ale vyznělo to spíš jako hlasitější zasípání.

„Promiň, jinak to nejde,“ omluvil se starší muž, zatímco ho vedl k autu.

„Eirane, já…,“ začal, tiše.

„Nechci to slyšet, Damiene,“ utnul ho černovlasý.

Pomohl Damienovi lehnout si přes zadní sedačky, než si sám sednul za volant. Nejeli v tichu dlouho.

„Eirane… prosím.“

„Co mi chceš říct? Že se omlouváš? Že seš idiot, a nevěděls‘, co děláš?!“ Eiran ve svém hlase stále rozeznával pozůstatky strachu.

„Jo…“

„A myslíš si, že to stačí?“

„Je mi to strašně líto,“ slyšel, jak Damien natahuje k pláči.

„Tak to ti teda věřím. S tím, jak tě zřídil. Sakra, pochop, že tohle není hra. Tohle není hra, kde by ses teď omluvil, já ti dal pár ran na zadek, a všechno bylo odpuštěno. Nenapadlo by mě, že bys šel… že bys vůbec chtěl jít za někým jiným.“

„Nikdy jsi ani nenaznačil, že by ti něco takovýho vadilo,“ obhajoval se Damien chabě.

„A to ses mě kurva nemohl zeptat?! Jestli se ti se mnou něco nelíbilo, jestli jsem tě začal nudit, nemohls‘ mít aspoň špetku slušnosti, a říct mi to?!“ frustrovaně praštil rukou do volantu.

„Nenudíš mě, Eirane! Ale co to mezi náma vlastně je? Celou tu dobu se scházíme, a spíme spolu, ale to je celý, a já… prostě jsem nevěděl, co je co. Jestli se mi líbí, co mi děláš, nebo jestli se mi to líbí, protože mi to děláš ty. Jak jsem ti to měl asi říct? „Nazdar, Eirane, nikdy jsme se o ničem takovým nebavili, ale možná bych s tebou chtěl mít vztah. Ale jenom možná, víš, protože sám nevím, co chci.“ Úplně tu konverzaci vidím!“ na někoho, kdo byl ještě před chvílí stěží při vědomí byl Damien obdivuhodně výřečný.

Někde u zmínky o vztahu se Eiran neudržel, zapnul zpátky autonomní řízení a otočil se dozadu.

„To myslíš vážně?“ Zeptal se, naprosto šokovaný vývojem situace. Možná by ho to nemělo tak překvapovat. Možná měl být jenom méně zahleděný do sebe.

„Kterou část?“

„Že bys se mnou chtěl mít vztah.“

„Jo. Víš, ten bar, kde jsem potkal toho chlapa… chtěl jsem odejít hned jak jsem tam přišel. Netěšil jsem se, neměl jsem žádné fantazie, které jsem potřeboval realizovat. Byl jsem akorát nervózní. A zvlášť z představy, že na někoho vážně narazím. Když se pak objevil ten debil, a nasadil mi obojek, nebylo to moc příjemný. Jenom divný a svazující.“

„Můžeš mi to přeložit do nějakýho normálního sdělení? Nejsem úplně ve stavu abych četl mezi řádky.“

„Mám tě rád, záleží mi na tobě, a to co děláme spolu, by s nikým jiným nefungovalo.“

Eiran jen přikývl, nejistý si tím, co by měl odpovědět. Tuhle noc už toho na něj bylo zkrátka příliš.

„Potřebuju trochu času,“ oznámil Damienovi, zatímco parkoval před soukromou klinikou.

Doktoři na pohotovosti už pravděpodobně viděli hodně divných věcí. Dva muži, z nichž jeden měl na sobě akorát zapnutý kabát, a nic víc, asi nebyli ani v první padesátce.

„Vážně nechcete, abychom zavolali policii?“ ptala se poněkud pobledlá sestřička, zatímco mu doktor zašíval pět otevřených ran pod lokálním umrtvením. Zbytek prý zmizí sám. Časem.

„Ne, vážně to není nutné,“ odmítal už poněkolikáté Damien. Pochyboval, že z jeho popisu toho šmejda najdou, a on už hlavně chtěl jet pryč. Vyspat se. Nemyslet na to, jestli Eirana skutečně ztratil.

„Nevypadá to moc hezky, a zůstanou vám dost nepěkné jizvy, ale žádné vážnější poškození jsem nenašel. Rozhodně ty záda nijak nenamáhejte, a za týden si to nechce prohlédnout vaším lékařem. Zápěstí a kotníky… kdybyste v prstech ztrácel cit, určitě přijďte,“ shrnul doktor, když s ním skončil, a jen mu předal tubu s léky proti bolesti, a jedno plato antibiotik. Damien mu všechno tupě odkýval a podepsal, než byl propuštěn. Ke svému příjemnému překvapení mu sestra přinesla erární nemocniční košili a pantofle, aby si mohl vzít něco pod Eiranův kabát a na dosud bosé nohy.

Eiran stál na chodbě tak, jak ho tam Damien nechal. Tvářil se vážně a zamyšleně, ale Damien si vůbec poprvé té noci všiml, že vypadá vlastně i dost zbědovaně. Tmavé kruhy pod očima dávaly znát, že minimálně posledních pár dní neměl kvalitní spánek, vrásky v obličeji byly hlubší, než je znal, a celkově Eiran působil neupraveně. Něco, co u něj Damien viděl jen v opravdu výjimečných situacích. Vypadal nesvůj a zranitelný, a takového ho Damien neznal. Eiran si ho všiml poměrně záhy, a prakticky okamžitě přepnul do svého nečitelného režimu.

„Co říkali?“ zeptal se Eiran, jakmile k němu Damien došel.

„Budu v pořádku, až se to zahojí.“

„Žádné poškození nervů, trvalé následky,…?“

„Prý ne. Zůstanou mi jizvy, s tím nic udělat neumí.“

„Můžeš si je potom nechat odstranit,“ pokrčil Eiran rameny, než kývl hlavou směrem k východu.

Damienovi neušlo, že napětí v jeho ramenou trochu povolilo, stále ale bylo jasně viditelné. Rozhodl se nicméně, že to bude považovat za dobré znamení. Možná má ještě šanci dát všechno do pořádku, jen to nebude tuhle noc.

Jeho naděje byla ještě výrazně přiživena, když ho Eiran zavezl k sobě domů. Neptal se ho, kam chce odvézt, a Damien si rozhodně stěžovat nechtěl. Nechtěl být sám. Dostal Eiranovu postel, zatímco starší muž sám si ustlal v pokoji pro hosty. Vysvětlil to ve stručnosti tím, že jeho postel je zkrátka pohodlnější a Damien ji potřebuje víc. Pak Damienovi vrazil jedno ze svých starých triček, a poněkud chladně mu popřál dobrou noc.

Damien se vzbudil, ale chvíli mu připadalo, že stále spí a zdá se mu sen. Měkká postel, teplo, všudypřítomná vůně Eirana… jediné, co bylo mimo, byla přetrvávající tupá bolest v zádech. Musel se poměrně dlouho přesvědčovat, aby otevřel oči. Světlo utlumené na dvě procenta osvětlovalo místnost zhruba jako světelný smog velkoměsta. Poznal Eiranovu ložnici, ale v posteli kromě něj nikdo nebyl. Předešlá noc ho zaplavila jako tisíciletá voda, a on si najednou skutečně přál, aby se neprobudil.

Skla ložnice byla dokonale zatmavená a Damien neměl tušení, kolik je hodin. Možná je v Eiranově bytě sám, i když si neuměl moc představit, že by ho Eiran teď nechal samotného. Také si uvědomil, že se předešlou noc nemyl, a je cítit krví, potem a dezinfekcí. Posunul se na kraj postele a spustil nohy na zem. V tu chvíli mu jeho tělo připomnělo, že některé památky na schůzku s Jeffem nejsou úplně viditelné. Opřel si lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Co ho to vůbec napadlo? Stačilo aby měl jen o trochu větší smůlu, a možná už by tady ani nebyl. Chvilku zhluboka dýchal aby se trochu uklidnil. Potřebuje sprchu, aspoň ze sebe spláchnout špínu.

Vstal a se znovunalezeným odhodláním otevřel dveře vedoucí do Eiranova obýváku.

Eiran seděl na kožené pohovce a četl si něco na svém laptopu. Na Damienův příchod zareagoval otočením hlavy.

„Jak ti je?“ zeptal se, i když bylo zřejmé, že by chtěl říct mnohem víc.

„Potřebuju sprchu,“ odpověděl Damien, a když Eiran přikývl, vydal se do koupelny.

Pod tekoucí vodu vstoupil jen pomalu a opatrně. Přesto ho záda strašně štípala. Zatnul zuby a chvíli pod proudem jen stál se zavřenýma očima. Nastavil tvář tekoucí vodě a představoval si, jak z něj smývá všechno, co se stalo. Sáhl si na krk, kde mu ulpíval pocit obojku, ale žádný nenašel. Pak jedno zápěstí, pak druhé. Cítil jen tupou bolest pohmožděnin, které hrály všemi barvami. Jak asi vypadají jeho záda? Nechtěl se dívat.

Se sprchovým gelem byl opatrný a se šampónem ještě víc. Přesto se několika nepříjemným chvilkám nevyhnul. Když nakonec vodu vypnul, připadal si o hodně lépe. Ne zrovna dobře, ale lépe. Ještě před ním ovšem byl nevyhnutelný rozhovor s Eiranem.

Když se Eiranovi kolem krku ovinuly dvě štíhlé ruce, jen se položil do měkkého opěradla a zavřel oči. Co si to vůbec včera nalhával – že by ho dokázal pustit? Už dávno neměl nad situací kontrolu, jen bylo potřeba takhle brutální kopanec, aby si to uvědomil. Snažil se zuby nehty držet něčeho, co asi ani jeden z nich nechtěl, a to byl přesně důvod, proč se stalo, co se stalo. Pokud k sobě byl naprosto upřímný, musel si přiznat, že Damien není jediný, kdo může za předešlou noc. Nehodlal ho ani v nejmenším omlouvat – pořád byl dospělý, svéprávný, a dle Eirana i více než dostatečně inteligentní, ale nebylo fér na něj házet všechnu vinu. Damien ho ale k jeho překvapení za moment pustil.

Než stihl zaregistrovat co se děje, klečel mu u nohou. Ruce za zády a pohled pokorně upřený na Eiranova chodidla. Eiran se chytil velmi záhy – čas na omluvy a odpuštění. Oba více než dobře věděli, že žádné omluvy nemohou omluvit Damienovo jednání a žádná slova odpuštění nemohou smazat jizvu, která zůstala na Eiranově důvěře k němu. Ale oba také věděli, že je potřeba obojí říct nahlas, aby mohli jít dál.

„Co se děje?“ zeptal se něžně, jako by o ničem nevěděl.

„Chtěl jsem se vám omluvit, pane. Smím?“

„Nejdřív mi řekni, za co přesně se chceš omlouvat.“ Eiran chtěl jejich rozhovor balancovat přesně na pomezí jejich obvyklé hry a vážného rozhovoru. Doufal, že uspěje.

Damien se zhluboka nadechl: „Za to, že jsem vám přidělal takové starosti a problémy, za to, že jsem si vás nevážil, že jsem vás obešel a…,“ zasekl se, a Eiran věděl, že na tom nejdůležitějším. Věděl, že jen vyslovení prohřešku bude Damiena bolet, ale muselo to tak být.

„A…?“ pobídl ho po chvilce mlčení.

„A hlavně za to, že jsem vás zradil… vás, vaši důvěru ke mně…,“ hlas se mu chvěl.

„Dobře, to souhlasí,“ řekl naprosto neutrálním tónem a vyčkával.

„Já… nechci se omlouvat, nemám žádnou omluvu pro to, co jsem udělal… tak prosím o vaše odpuštění, pane. Strašně mě to mrzí, je mi to opravdu strašně líto. Dal bych cokoliv, abych to mohl vrátit nebo alespoň udělal cokoliv, abych to napravil. Vy… vy jste všechno, co potřebuju a co chci, jen jsem to, já idiot, neviděl… snad by bylo lepší, abych na té silnici zůstal,“ Eiran chtěl už, už promluvit, když Damien navázal. „Nezasloužím si vás, nezasloužil jsem si, abyste pro mě přijel…“

„To by stačilo…,“ chtěl ho zarazit, ale Damien vypadal, že je trochu mimo. Dál před ním klečel ale už jen mlčel. Eiranovi jeho slova nepříjemně připomněla začátky jejich vztahu. Damien se vinil z něčeho, čemu nemohl zabránit, a skutečně upřímně věřil, že si snad ani nezaslouží žít. Eiran doufal, že tentokrát ho dokáže dát dohromady dřív než za dva roky.

„Pojď sem ke mně,“ promluvil znovu Eiran, sklouzl z pohovky na zem, před Damiena, a přitahl si ho k sobě.

„Odkdy ty rozhoduješ o tom, co si zasloužíš a co ne?“ zeptal se a doufal, že to nastartuje Damienův mozek. Chvilka ticha ho znervóznila, ale naštěstí nebyla moc dlouhá.

„Nerozhoduju, omlouvám se,“ zafungovalo to přesně tak, jak doufal. Damien už zněl trochu klidněji.

„Pro tentokrát ti to odpustím, trestem ti budiž to, co máš na zádech. Ale pamatuj si, že to bylo poprvé a naposledy. Ještě jednou něco takového uděláš, tak už nedostaneš šanci se ani omluvit. Vyjádřil jsem se jasně?“ nezněl ani trochu přísně nebo výhružně.

„Ano, pane. Naprosto. Děkuju… moc… strašně moc děkuju…,“ Damien nebyl vyloženě šťastný ale nejšťastnější, jak v dané situaci být mohl. Líbal Eirana na krk a tvář a Eiranovi připomínal psa, kterému něco vyčinil, ale pak se s ním šel pomazlit. Takové opatrné, ale upřímné nadšení. Ale potřeboval mu říct i svoji část.

„Ještě jedna věc,“ pokračoval Eiran, „před tím, co se stalo včera… věděl jsem, že nejsi úplně v pořádku, a neřešil jsem to. Záleží mi na tobě, ale vykašlal jsem se na tebe, když jsi mě potřeboval. Za to se ti omlouvám.“

Damien na něj koukal jako na zjevení, a Eiran už mezi nimi nedokázal dál udržovat odstup. Nedokázal dál zastírat, jak moc se bál, a jak moc byl rád, že je Damien naživu. Ne po tom všem. Objal ho a pevně si ho k sobě přitiskl.

„Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej. Když jsem tě tam viděl ležet, myslel jsem, že to bude moje smrt,“ šeptal mu a hladil ho po vlasech. V tu chvíli mu bylo naprosto jedno, jak působí, potřeboval to ze sebe dostat.

„Neudělám… jsem jen pro tvoje potěšení. Jenom tvůj. Ty seš všechno, co potřebuju, Eirane,“ Eiran měl trochu obavu, že po tomhle bude brát Damien tuhle hru ještě vážněji. Že si ho tak k sobě připoutá ještě víc. Ale nebylo to právě to, co chtěl? Co chtěli oba? Bylo načase přestat se schovávat. A bylo načase věřit. Nejen v rámci hry, ale v rámci něčeho mnohem většího, křehčího a důležitějšího, než by kdy dokázali přiznat.