Daniel se probudil a ráno za okny bylo jedno z těch, které by raději zaspal. Déšť bubnoval do oken jeho malého bytu a pocit lezavého vlhka se plížil přes sklo a natahoval po něm studené pařáty. Jediné, ale opravdu drobné, světlo na konci dlouhého temného tunelu představoval fakt, že včera dokončil další z Priceových trestů a dnešek mohl strávit na služebně, v teple a relativním pohodlí svojí židle. Také by neměl zapomínat na neomezený přísun kafe.
Shodil ze sebe přikrývku a okamžitě mu naskočila husí kůže. Možná by mohl začít topit. Založil myšlenku kamsi do pozadí než na sebe hodil župan a odvlekl se do koupelny. Zvonek se ozval akorát když měl v puse kartáček. Osobní asistentka mu svým dokonale vyžehleným hlasem oznámila, že za dveřmi stojí Benjamin Ward. Daniel odplivl pastu do umyvadla a kartáček vrátil na místo. S oblečením se neobtěžoval, Ben dobře věděl, co ho čeká, když u Daniela zazvoní příliš brzy.
„Ještě před kafem?“ odhadl třicátník, jen se otevřely dveře. Daniel jen souhlasně zabručel, než ho pustil dál. „Tak mi rovnou nalej taky, sice už jsem měl, ale tohle počasí je na nic.“
„Mám se jít nejdřív oblíct, nebo seš moc natěšenej mi vyklopit, proč mě prudíš ještě před snídaní?“ zeptal se Daniel, zatímco plnil dva hrnky černým dobrem.
„Udělej si něco k jídlu, řeknu ti to během, aspoň mi nebudeš skákat do řeči,“ mávnul rukou Ben, než přijal nabízený hrnek.
Daniel v rychlosti hodil na pánev tři syntetická vejce s neméně syntetickou slaninou. Obal obojího hlásal dokonale přírodní chuť, ale Daniel trochu pochyboval, že by si zejména slanina vysloužila podobný kultovní status, pokud opravdu chutnala jako vyvařený karton. Bena se neptal, zda nechce také, plně si vědom jisté neslušnosti, ale Ben si za svoji brzkou návštěvu nezasloužil nic víc.
Když se ale konečně usadil ke stolu, Ben vypadal, že sotva potlačuje nadšení. Daniel mu věnoval tázavý pohled než se pustil do svojí snídaně.
„Máme případ. Zajímavej,“ začal Ben a Daniel se jen stěží udržel aby si nepovzdychl.
„A serou medvědi v lese?“ řekl nevzrušeně. Proč by taky Ben jinak jezdil, než se zajímavým případem.
„Hele, nemůžeš se na chvíli tvářit aspoň trochu zaujatě? Nebo z tebe Price vycucal veškerý nadšení?“
„No jo, promiň. Jakej případ?“
„Velkej. NeoGear.“ Daniel si opravdu moc přál, aby se Ben začal vyjadřovat alespoň v souvětích.
„My ale neděláme megakorporáty,“ poznamenal před dalším soustem.
„Ne, ale lokální aktivizmus jo. NeoGearu někdo štípnul těžkou vatu a poslal ji přes anonymní účty pozůstalým po obětech požáru výrobní haly v Číně, který NeoGear královsky ojebal na odškodným.“
„A šlo to odsud?“
„Jop, příkazy k poslání plateb vytrasovali na Chicagskou pobočku a z logů je zřejmý, že to byl někdo místní.“
„To zní zajímavě,“ připustil, „pokud už si na toho dobroděje nedošlápnul NeoGear sám. Víš jak jsou korporáty háklivý na prachy a vysazený na exemplární tresty.“
„Jo, asi jako náš drahej kapitán Price. Není to ale tak jednoduchý. Z logů sice vyplývá, že hledáme někoho ve městě, pokud tu ještě je, ale je tam pár dost divných věcí,“ bez dalších slov mu podal čtečku. Daniel si procházel data a čím hlouběji zabředával, tím se prodlužovala prodleva mezi sousty jeho snídaně.
„To vypadá na umělou inteligenci, takže pořád mimo náš obor,“ pokrčil nakonec rameny než odložil vidličku do talíře. Vejce mezitím vystydla a jestli byla ucházející za tepla, tak za studena už se jíst moc nedala.
„Jo, to si bezpečáci z NeoGearu nejdřív mysleli taky, ale pak si všimli toho tvrdýho odpojení. Útočnou umělou inteligenci s fyzickým rozhraním jsem ještě neviděl. A asi ani nechci,“ řekl Ben než se napil. „Hele, skočím si u tebe na záchod, jo?“
Ben mu mávnutím naznačil směr koupelny, jako kdyby ji Ben nevyužil už nesčetněkrát, než se znovu ponořil do textu. Ben měl pravdu, respektive bezpečáci NeoGearu měli pravdu. Aby se někdo vydával za umělou inteligenci, to viděl poprvé a udělalo to na něj dojem. Narafičit chování a celkovou heuristiku útoku aby odpovídala strukturou umělé inteligenci muselo být hodně těžké. Pokud to tedy, jak Ben řekl, nebyla umělá inteligence s fyzickým rozhraním. Se schránkou, která se chovala jako… jako lidské tělo připojené k síti. Ale ne, androidi byli jen tupí boti vykonávající specializované funkce. Mohli dělat recepční nebo prodavače, ale neměli skutečnou inteligenci, něco takového by příslušné orgány v životě neschválily. Zavrtěl hlavou, i když jen sám pro sebe. Ne, tohle bude jen vynalézavý malý škůdce páchající zločiny ve jménu vyšších morálních cílů. Takových viděl už spoustu. Jen doufal, že ho najdou dřív, než jakákoliv námezdní síla, kterou nepochybně NeoGear povolal.
Možná vydali hezké a košaté PR prohlášení, ve kterém se sami k zaplacení odškodnění hlásí, aby si nepocuchali vizitku, ale ve skutečnosti už je svrbí prsty, aby viníkovi zakroutili krkem. Ideálně veřejně.
„Tak co?“ ozval se mu za zády Ben.
„Slušný. Hodím něco na sebe a asi zajedem rovnou do laborky, ať zanalyzujou ty adresy a routy co nejdřív. Máš někoho v tý bance, přes kterou ty prachy tekly?“
„Jo, ale bude chvíli trvat, než z nich něco vytáhnu, víš co, zakládaj si na anonymitě a tak.“
„Tak jim řekni, že to může jejich klientovi zachránit život.“
