Castor se zrovna nudil za pultem, když do Johnyho elektroráje vešel mladý muž. Nepatřil k nejvyšším ani nejhubenějším, na nose frajerské sluneční brýle se zabudovanou rozšířenou realitou a na ramenou záměrně odrbanou bundu z umělé kůže v okabolném odstínu zelené. Castor si ho zasadil do středu svého velmi omezeného zorného pole. Zvykl si na změnu po pár hodinách, ale stále nedostatečnost hodně cítil. I rozšířená realita se s jediným okem udržovala jen těžko. Připadal si zranitelný.
Nově příchozí si Castora změřil pohledem, než se široce usmál. Žádná analytika neukázala, že by se chystal Castora nějak ohrozit, nebyl důvod pro nervozitu. Zatím.
„Přejete si?“ zeptal se Castor, jako by se zeptal každého jiného zákazníka. Opřel se lokty o pult v dobře nacvičené všednosti.
„No jasně,“ muž mu nabízel pravici, „ty musíš být Castor, moc jednookých tady v okolí nebude. Já jsem P. T. a nesu ti dobrý zprávy, a nejenom zprávy.“ P. T. odhalil zuby v širokém úsměvu. Castorovi připomínal podomního prodejce.
Castor se trochu uvolnil. Pro jistotu zkusil jeho obličej zadat do vyhledávání. Dostal přesně nula výsledků. Nic jiného od překupníka nečekal. Castor přijal nabízenou pravačku a představil se.
Zavedl svého hosta dozadu, než se vrátil za pult. Ode dne, kdy přijal od Zero pozvání na pivo, svoji práci dost zanedbával. Nemohl si dovolit o ni přijít. Měl padělané doklady a potřeboval se držet při zemi, s takovou kombinací si práci neobnášející výraznější porušování zákona hledal dost těžko. Zatím zavolal Zero. Ona obchod dojednala, P. T. byl její kamarád, měla by na schůzce být.
Hackerka nakráčela do bazaru o patnáct minut později, se sebevědomím popové princezny. Člověk by si ji s jednou mohl klidně splést. Vlasy měla čerstvě nabarvené, žvýkačka v puse jí potom dodala na přezíravosti.
„Víš, na to, čím se vy dva živíte, se ani trochu nesnažíte o nenápadnost,“ řekl jí Castor. Odpovědí mu byl pobavený úšklebek. Zero stiskla drobný ovládací prvek schovaný pod límcem své prošívané vesty a výraznou modř přelil zebří vzor. Castor jen zavrtěl hlavou.
„Ty to nechápeš, nejseš tu tak dlouho. Kdybys byl fakt místní, věděl bys, že být přehnaně nenápadnej je to nejnápadnější, co můžeš udělat. Koukni na ulici. Nikdo není nenápadnej,“ poučila ho, než bez dalších mouder proplula kolem pultu, rovnou do zázemí.
Castor se za ní chvilku díval a zpracovával její odpověď. Mohla mít pravdu? Možná. Poupravil si priority procesů; měl důležitější věci na práci než filozofovat nad životním stylem obyvatel jedné z horších Chicagských čtvrtí.
Následoval Zero dozadu.
„Jeden síťovej čip,“ P. T. na stolek v Castorově pokoji v Johnyho elektroráji vyložil pečlivě zabalenou krabičku ve stínící fólii. Byla menší, než Zero čekala. Castor seděl vedle ní, vzal si krabičku a zkontroloval obsah. Maličký čip nesl logo NASA. Vypadal úplně obyčejně, jen černý kousek křemíku s kontaktními piny. Vešel by se na bříško prstu. Rozhodně nevypadal na svou cenu. Kývnutím potvrdil, že čip bere. Nedokázal sice nikde na Síti najít plné specifikace – pořád šlo o armádní prototyp, ale minimálně by měl sedět do jeho soketu. Co bude chybět v rámci funkcionalit, musí doprogramovat a zprovoznit sám.
„No, a taky jsi říkala, že docela spěcháš na levnější oční implantát, tak jsem sledoval trh a vzal něco za osmičku, nic extra, ale když vidím tady Snakea Plisskena, tak lepší než nic.“ Castorovi podprahové vyhledávání vrátilo referenci na bezmála stoletý film. Zpražil svého hosta pohledem, i když jednookým. P. T. nevzrušeně pokračoval: „Ale že jsem tak zvědavej… fakt to je dobrej kšeft? Obětovat takovou špičkovou věc výměnou za čip a mizernou náhražku?“ zadíval se na Castora, který nehodlal odpovídat.
„Priority, víš jak,“ pokrčila Zero rameny a naznačila, že ani ona s ním na dané téma nehodlá sdílet víc. P. T. se zasmál a zvedl ruce. Byl nakonec hlavně obchodník – ať už s věcmi nebo informacemi.
„Tak, dokud všichni dostanou, co chtěj, budu spokojenej. Teď jestli můžu poprosit ten implantát a jsme si kvit,“ řekl přísně obchodním tónem, který naznačoval, že by opravdu nedoporučoval nějaký podraz. Castor tušil po jeho bundou zbraň, svoji domněnku ale nahlas neřekl. Zatím s nimi P. T. jednal na rovinu. Tedy, skoro.
„A co ty zbývající dva tisíce?“ ozval se Castor, když Zero bez řečí předala pouzdro s jeho levým okem. Najednou, tváří v tvář zjištění, že už zřejmě nikdy neuvidí tak dobře, rozloučení zvažoval.
„Poplatek za dohledání věcí, co jste chtěli a zprostředkování nákupu a prodeje. Normálně si účtuju za věci podobnýho kalibru o hodně víc, ale Zero je kamarádka,“ mrknul na Zero. Potvrdila jeho slova přikývnutím.
P. T. zkontroloval implantát a vypadal spokojený. „Moc pěkná věcička, fakt. Zertech tohle umí. Kdybyste jich měli někdy víc, klidně dejte vědět,“ zvedl se k odchodu, když ho Zero zastavila.
„Vlastně… ještě jednu službu bych potřebovala. Náhodou nevíš o dobře vybavený ordinaci, kterou bychom si mohli půjčit?“
P. T. si se zamyšleným „hmmm,“ prohrábl krátké blond vlasy. „Jak dobře by měla být vybavená?“
„Čistá, sterilní, dost na operaci. A věci… na připojení elektronických implantátů. OBD porty a tak,“ řekla Zero. Muselo být zjevné, jak moc neví, o čem vlastně mluví. Castor se ovšem odkopat nehodlal.
„Zero, chceš pronajmout celou černou kliniku, víš o tom? Na připojení toho očního implantátu ale nic takovýho nepotřebuješ,“ řekl P. T. a bylo zřejmé, jak moc ho dotaz zaujal.
„Za kolik?“ ignorovala jeho připomínku i zvědavé pohledy. Tvářila se, že je v balíku, i když byli s Castorem oba stejně švorc.
„Těžkou vatu, Zero. Víc než kolik máš a kolik mít můžeš. Navíc bych to musel vyřídit s lidma… se kterýma bych radši věci nevyřizoval. Hele, fakt si to rozmysli,“ pokrčil rameny, ale založil si ruce na prsou a svraštil obočí. Opravdu vypadal jen kousek od úplného odmítnutí. Castor neměl důvod jeho úsudek zpochybňovat.
„Nemám úplně na výběr,“ řekla. Castorovi ale stačilo i jedno oko se všemi jeho diagnostickými programy a algoritmy na to, aby viděl, jak moc je nesvá.
„Zero,“ vložil se do řeči Castor. „Nechci abys riskovala.“
„Co ty seš vůbec zač, hezoune?“ naklonil se k němu P. T. a důkladně si ho prohlédl. „Vyměnit oko za síťovej čip, ke kterýmu ani nemáte soket… nezatáhls moji oblíbenou hackerku do nějaký špíny, že ne?“ Skoro něžně zatáhl za šňůrku držící Castorovu pásku, ale pak se vzdálil. Právě včas, protože Castor byl připravený ho motivovat k ústupu sám.
„Kdybys objevil něco přijatelnýho, dáš mi vědět, že jo?“ promluvila Zero a vstala z pohovky na znamení, že je jejich setkání u konce. P. T. nebyl zdaleka tak sociálně nešikovný, jak se občas tvářil, a narážku pochopil hned, přesto ještě pár chvil zůstal stát a prohlížel si nevelkou místnost s naprostým minimem nábytku a matrací, do které by nešťouchl ani špičkou boty.
„Kdyby sis chtěla polepšit, Zero… víš kde mě najdeš, mrkl na ni dost okatě, aby náhodou Castor jeho výzvu nepřehlédl. Pak už ho ale Zero v podstatě vyvedla ven a Castor osaměl. Uvědomil si k vlastnímu překvapení, že P. T. na něj žárlí. Chvilku myšlenku převracel a rozebíral a pokaždé v něm vyvolala stejné absurdní pocity. Úlevu a radost. Dokázal proklouznout i takhle svízelným testem, aniž by vyplula na povrch jeho skutečná podstata.
Ještě týž večer mu Zero zapojila nový oční implantát. Těžko si vážit toho, co člověk má, dokud o to nepřijde, jak Castor brzy zjistil. Oko nebylo úplně nejhorší, ale proti jeho původnímu bylo výrazně nedostačující. Ostřící lamely jen pomalu vykonávaly svou úlohu, rozlišení bylo snad poloviční a celkový design mu ani neumožňoval plně synchronizovat rozhraní do obou očí. Náhrada byla nepříjemná a omezující, i když samozřejmě pořád lepší než nic.
Fakt, který ho trápil zdaleka nejméně a na který Zero už upozornila několikrát, byla barva. Obyčejná hnědá duhovka byla vzhledem k modelu ideální, zamaskovala výraznější mechanické prvky, ale v kontrastu s vycizelovanými detaily šedivé duhovky druhého implantátu působila… inu jako pěst na oko.
Větší starosti mu působil čip. Zatím ho schovali u Zero, ale pořád zbývala operace na jeho výměnu.
„Dalo by se to provést i tady,“ prohlásil nakonec. Vysloužil si půl hodinový elaborát vysvětlující, že to by se tedy opravdu nedalo. Zero vytahovala jeden na Síti vyhledaný argument za druhým, dokud ho jimi obrazně řečeno neumlátila. Od faktu, že titanový obal jeho výpočetního jádra vyplňoval dusík bránící korozi a přehřívání komponent, až po prosté maličkosti jako absence vhodných nástrojů a diagnostických zařízení. Castor mohl každý jeden její argument vyvrátit nebo navrhnout alternativní postup, ale zároveň tušil, že pod všemi fakty leží její nejistota a strach, aby se Castor potom ještě probral. Nedokázal v sobě najít dost chladu, aby ji usadil, navíc Zero potřeboval.
