René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
Rozhodl jsem se pochyby utlouct dalším kolem obdivu k Japonské nádheře, za kterou jsem vlastně převzal zodpovědnost. Dřepnul jsem si a prostudoval brzdy. Nepůvodní, sportovní, drahé, samozřejmě. Motor určitě také nebude netknutý, nikdo rozumný by si nepořizoval tohle auto a nechal ho tak, jak vyjelo z továrny, s bezmála třemi stovkami koní, i když mělo mnohem větší potenciál. Prý se tehdy inženýři soupeřících automobilek džentlmensky dohodli, že přes tři sta koní nikdo nepůjde. Znělo to sice přitažené na vlasy, na druhé straně, v Japonsku se může stát ledacos. Já bych také nevěřil, že se dvě konkurenční značky můžou dohodnout a společně vytvořit jedno auto. A přesto, právě v takovém sám jezdím.
Zanícené hovory většiny ostatních účastníků se mezitím nevyhnutelně stočily k Rychle a zběsile, i když se díky filmu víc proslavila čtyřková Toyota Supra. Nakoukl jsem přes sklo do interiéru, kde mě nepřekvapil pohled na závodní skořepinu. Zato mě překvapilo uspořádání. Během té půl hodiny jsem stihl úspěšně zapomenout na řízení na pravé straně. Působilo divně a radši jsem si ani nepředstavoval, jak hrozně se auto musí řídit na českých okreskách. Předjíždění musela být skoro sebevražda. Přiznal jsem majiteli pořádné koule a až v tu chvíli si uvědomil, že ani nevím, jak se jmenuje. Dobrá práce, Pavle, svěřils svoje milované auto anonymovi. Neubránil jsem se kyselému úšklebku, který se mi vrátil z bočního zrcátka jako bumerang.
Ve stejnou chvíli jsem ale zaslechl kvílení trápených pneumatik a zvuk subaráckého boxeru vytáčeného na maximum. Prodral jsem se skupinkou dopředu, abych měl lepší výhled. Akorát včas. Zpoza zatáčky se vyřítilo moje BRZ, pochopitelně dveřmi napřed. Na smyk byla radost pohledět, dlouhý, kontrolovaný, přesně takový, jaký být měl. Cítil jsem, jak mi koutky stoupají do spokojeného úsměvu, protože jsem moc dobře věděl, jak si tu chvíli řidič užívá. Když jsem přemýšlel, co si koupím, Subaru rozhodně nebylo mojí první volbou, jenže pak jsem se v něm svezl a byla z toho láska na první projetí zatáčkou. Ať už jde člověk do BRZ nebo jeho dvojčete od Toyoty, nenakupuje hlavou, ale srdcem. Vymění zadní dveře za stylový, hladký design trojdvéřáku a velký kufr za výtlem na každém kruháči.
Přesně takový výtlem, jaký měl Pan Skyline, když zaparkoval a vystoupil. A přesně takovou radost v očích, jakou měl, když mi vracel klíč.
„Oni to v tom Japonsku prostě pořád umí,“ řekl mi, a ještě si sjel moje auto pohledem, nebál bych se říct až něžným.
Jenom jsem s úsměvem přikývl. Ani nebylo potřeba říkat víc, rozuměli jsme si.
„Tak sedej,“ usmál se a šel odehnat zvědavce od motoru, aby mohl zavřít kapotu. Jasně, teď čeká vyjížďka mě, i když za volant na opačné straně bych si netroufl.
Rozhlížel jsem se po spartánském interiéru, ale v tu chvíli byl tím nejhezčím, co jsem kdy viděl. A závodní skořepiny místo normálních sedaček dojmu jenom pomáhaly, i když byly dost nepohodlné.
„Jinak já jsem René,“ natáhl ke mně ruku, když se posadil za volant, “víš co, kdybychom se vysekali tak ať aspoň víš, jak se jmenuju.“
„Pavel,“ stiskl jsem nabízenou pravačku.
Dál už se ale nenechal zdržovat. Připoutali jsme se, on nastartoval a já cítil, jak mnou projelo vzrušení. Tohle bylo lepší než Vánoce a lepší než první sex. Který tedy objektivně opravdu světoborný nebyl, ale nechme to být. Z benzinky René ještě vyjel klidně, do první zatáčky už se řítil jako blázen. Skyline měl neskutečnou akceleraci. Neviditelná ruka zrychlení mě zatlačila do sedadla, ostrý úhel se blížil. Říkal jsem si, že už přeci musí začít brzdit, jinak zatáčkou prolítne skrz a rozmázneme se o protější zeď. Podvědomě jsem nohou šlapal na brdu a byl zvláštní pocit, že to nic nedělá. Zvlášť když jsem seděl tam, kde normálně řízení bývá.
René na brzdu nakonec šlápl a adekvátně podřadil, ale mnohem později, než mi přišlo slučitelné se životem. Omyl. Byl jsem zvyklý na svůj zdivočelý zadohrab, ale čtyřkolka se do asfaltu zakousla jako lev do kusu masa. Ujelo to, samozřejmě, že jo, ale to byl taky záměr. Skřípění gum, bílo-modrý dým a zatáčka projetá bokem. Nádherně a čistě.
„No do hajzlu,“ ulevil jsem si, když se auto srovnalo na rovince a absence odstředivé síly mě pohodila v sedačce.
„V pohodě? Nechceš pytlík na zvracení?“ smál se René, zjevně šťastný, že se může o zážitek s někým podělit.
„Chci víc zatáček,“ sdělil jsem mu a myslím, že jsem musel mít na tváři škleb od ucha k uchu.
„To se dá zařídit,“ zasmál se řidič, než si podřadil a vyrazil vpřed.
Zpátky na benzinku jsme se vrátili zhruba za půl hodiny, byl jsem docela rád, protože už mě od samého křenění začínaly bolet obličejové svaly. René musel mít úplně ohoblované pneumatiky a zjevně ho to nijak netrápilo. I když spolek na benzínce během naší projížďky prořídl, pořád ještě zbylo dost lidí na slintání a prosby o svezení. René je všechny zdvořile odmítl. Cítil jsem se jako vyvolený.
Samozřejmě jen co jsem dorazil domů, začal jsem ho hledat na Facebooku. Pochopitelně jsem narazil trochu na problém, protože jsem neznal jeho příjmení a „René Skyline“ bohužel nepřineslo kýžený výsledek. Pak mě trklo, že by přeci měl mít přístup do uzavřené Facebookové skupiny, kde se srazy domlouvají. Projel jsem seznam uživatelů a bingo! Celým jménem René Bauer, a toho svého krasavce měl dokonce jako úvodní fotku, kdybych měl náhodou nějaké pochyby. Na fotce byl ležérně opřený o otevřené dveře a místo jsem poměrně záhy identifikoval jako okruh ve Vysokém Mýtě. Vypadal na fotce o dost mladší a nejspíš si od té doby zamiloval posilovnu, protože z monitoru se na mě díval spíš trochu rachitický nerd než docela udělaný chlap, kterého jsem ten večer potkal. Rebelský úsměv měl ale pořád stejný. Fotka mě ale zaujala i z jiného důvodu. Evidentně měl auto už nějakou dobu a ani ho nijak nešetřil a jezdil s ním na okruh. Tak jak je možné, že se na srazu objevil až teď? No, třeba budu mít příležitost se zeptat. Bez váhání jsem klikl na žádost o přátelství a vrátil se ke sledování zpráv s jistým pocitem zadostiučinění.
Moje žádost byla přijata druhý den spolu s přátelským pozdravem v Messengeru. Přiznám se, že jsem při pondělí udělal v práci o dost míň, než jsem chtěl. René měl totiž zjevně také volnější den, takže jsme zapředli poměrně dlouhou a zábavnou diskuzi ohledně našich motorizovaných koníčků. Svěřil se mimo jiné, že je Skyline pořádná díra na peníze. Nepřekvapivě. Když mi prozradil některé částky, které do auta vrazil, tak jsem jen zalapal po dechu. Inu, moje BRZ možná není tak sexy ani tak brutální, ale taky bylo nové, a víceméně bezúdržbové.
Otázka, která měla znamenat zlom v mém životě přišla po týdnu občasného psaní a zněla jako úplně nevinné „nechtěl by ses jet projet do Krušných hor? Mám tam oblíbenou trasu, plno serpentýn, skvělý výhledy a tak.“ Nadšeně jsem souhlasil.
