René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
K penzionu jsme dorazili ještě za světla, ale jen těsně. Šlo o větší rodinný domek, zřejmě nějakou přestavbu, nejspíš nedávnou. Fasáda zářila novotou a úsměv padesátnice stojící na příjezdové cestě, kterou jsem odhadl na majitelku, byl ještě upřímný.
„Vy budete pan Bauer,“ hrnula se ke mně. Neubránil jsem se úsměvu a vyvedl ji z omylu.
„Já jsem Pavel Řehák, pan Bauer jde támhle,“ ukázal jsem na Reného, který nechal Skyline trochu dál na menším parkovišti, snad aby nebyla vidět přímo ze silnice.
„Ježiš tak to se omlouvám,“ začala se smát, a přesto mi nabídla ruku, „já jsem Plíšková, majitelka, kuchařka, pokojská, recepční a údržbářka v jednom.“
„Těší mě,“ stiskl jsem jí ruku, „to je docela slušný výčet, klobouk dolů.“
„René Bauer,“ došel zatím René a podával jí ruku také, „díky že jste nás vmáčkla takhle narychlo.“
„Ale za málo,“ usmála se, než nás zavedla dovnitř, „takhle po sezóně už to není problém.“ Postupně nás provedla jídelnou, snídaně prý od devíti do desíti, pak jsme vystoupali do patra, kde jsem zběžně napočítal asi pět dveří. Paní Plíšková nás vzala ještě o poschodí výš, do podkroví, kde připravenými klíči odemkla nejdřív jeden a potom vedlejší pokoj.
Prezidentské apartmá to vážně nebylo, ale na pohodlné přespání pokoj úplně dostačoval. Úzká skříň hned za dveřmi, úsporné jednolůžko, nejtitěrnější stolek, jaký jsem kdy viděl a židle, u které jsem měl podezření, že je ve skutečnosti dětská. Sedět na ní ale nebudu, tak co. Naopak jsem ale hodně ocenil vlastní koupelnu. Byla pochopitelně ještě menší než pokoj, ale sprchu, záchod a umyvadlo s malým zrcadlem se umístit podařilo.
„Gril už je roztopený, tak klidně přijďte dolů, dozadu na terasu, a asi spíš dřív než později, už tu večer bývá dost chladno,“ řekla nám ještě, než se vzdálila. Spojil jsem si její slova s Reného informací o objednané grilovačce a polknul slinu. Oběd byl sice dobrý, ale také před několika hodinami. Jeden by nevěřil, jak může ze sezení za volantem vyhládnout.
Sešli jsme se s Reném venku. Jak zalezlo sluníčko, spadla teplota někam k deseti stupňům, byl jsem rád za mikinu a René zjevně taky. Naštěstí byl gril dost robustní a dostatečně rozehřátý, aby bylo teplo ještě metr od něj.
„Takže,“ začala šéfkuchařka, „mám tu klobásy a marinované kuřecí a vepřové. Čím chcete začít?“
„Kuře,“ řekl jsem.
„Vepřový,“ promluvil René ve stejnou chvíli. Jen klobásy zůstaly na ocet. Podívali jsme se s Reném na sebe a ušklíbli se.
„No, tak obojí, hodím to tam po jednom a než to sníte, bude druhá várka,“ rozsekla remízu a už se jala tahat marinované flákoty z plastových misek, kde se ještě do poslední chvíle koupaly v marinádě. Ostrá vůně grilovacího koření mě praštila do nosu, jakmile se maso se syčením dotklo roštu.
„Mám hlad, že bych sežral celou krávu,“ prohlásil René, zatímco očima hypnotizoval svoji budoucí večeři. Pokýval jsem souhlasně hlavou a ani nevěděl, jestli moji reakci vůbec viděl.
„Můžete si zatím dát na talíř co je libo, mám tu pečivo, několik druhů hořčice, křen, nějakou speciální omáčku, co mi tuhle doporučoval někdo z hostů, beraní rohy, okurky,“ vyjmenovávala. René se už někde v polovině výčtu vrhl ke stolu, který se schovával za grilem a začal si nakládat na talíř… vlastně skoro všechno.
„Co okurky?“ zeptal jsem se, zatímco jsem jednu kvalitní znojemskou chroupal.
„Nesnáším okurky,“ ohrnul nos a nabral si štědrou porci beraních rohů.
„Tím víc zbyde na mě,“ pokrčil jsem rameny s úsměvem a ulovil si další kyselou kamarádku, René moje počínání sledoval skoro až znechuceně, tak jsem si dal zvlášť záležet, abych si gurmánský požitek vychutnal.
Po chvilce ovšem mému žaludku přestala zelenina stačit. Ozval se akorát jak mi kuřecí prso plesklo na talíř. Nedočkavě jsem se do masa zakousl, trochu unáhleně jak se ukázalo, když jsem si luxusně spálil jazyk. Zasykl jsem a zase maso vyplivl, abych si utrpení zbytečně neprodlužoval. Aspoň jsem nebyl za osla sám, René měl úplně stejný problém. Akorát ho hasil čerstvě otevřenou lahví piva.
„Je to výborný,“ pochválil maso, i když jsem měl dost pochyb, jestli jeho chuť na spáleném jazyku vůbec cítil. Přišlo mi ale vhodně se k němu přidat.
„Tak to jsem ráda. Dám vám na gril druhou várku a popřeju dobrou noc, jsem zvyklá vstávat brzy,“ usmála se, než za výmluvného zasyčení naložila na rošt další maso. Ještě nás instruovala, jak gril zabezpečit, až skončíme, což obnášelo velmi nekomplikované zaklapnutí víka, pak už se ale vrátila dovnitř a my jsme na terase osaměli.
Soumrak padl už před drahnou dobou a přinesl nejen ochlazení, ale i neobvykle zasypané hvězdné nebe. Od odchodu paní Plíškové jsme nepromluvili jediné slovo. René po chvíli zkontroloval maso a zjevně spokojený s jeho stavem nám přihrál na talíře nášup. Prázdný gril zatím nezavíral, nejspíš mu chlad zalézal pod mikinu stejně, jako mně. Sedl si se svým talířem vedle mě, o dost blíž, než bych býval rád.
„Je to tu vážně pěkný,“ řekl jsem, když se ticho natáhlo za hranici příjemného.
„Jo, musím si vzít zítra vizitku nebo něco, ať tady na to nezapomenu,“ přikývl a porcoval svoji kotletu.
„Celá Šumava je pěkná, ani nevím, jak dlouho jsem tu nebyl. Možná naposled když mi bylo tak deset, s rodiči,“ pokračoval jsem. Neměl jsem pro svoje přiznání nějaký zvláštní důvod, jen mu chtěl říct, jak jsem rád, že tady jsem.
„Je to tady takový kochací, to je fakt. Asi proto sem nejezdím tolik, Skyline se kamarádí víc se serpentýnama, tam je jako doma.“
„BRZ taky, akorát je fajn občas trochu zvolnit a, nevím, prostě si užít i věci kolem.“
„Nebo společnost,“ usmál se René.
Jasně, neřekl nic extra, ale pro mě to byla poslední kapka. V puse jsem pořád cítil kuře, prsty upatlané od marinády, a stejně jsem ho chytil za límec a přitáhl si ho k sobě.
Nijak jsem se s tím nepáral: rty na rty, o dost tvrději, než bylo vhodné, trocha zubů a nějaký ten jazyk. Nevím, jestli byl můj polibek tak zoufalý, jak jsem se cítil, ale snad ne. Když jsem se odtrhl a vzdálil, René na mě civěl s pootevřenou pusou, až jsem měl chuť si celou akci zopakovat. Tentokrát jsem se udržel, už jsem to celé podělal dostatečně.
Zíral na mě dál, aspoň po chvilce rty semkl, než mu do nich stihla vletět nějaká večerní havěť. Čím déle mlčel, tím hůř jsem se cítil. Kdyby mě odstrčil, kdyby mi jednu vrazil nebo mě seřval, asi by mi bylo líp. Protože bych věděl, na čem jsem.
Jenže René se akorát zvedl, došel zavřít gril a pak se otočil na mě: „Dobrou noc.“ A byl pryč. Jen tak. Jako bych si celou věc vymyslel. Díval jsem se na zavřené dveře ještě dlouho, až mi začala být opravdu zima. Teprve pak jsem se zvedl, posbíral nádobí a odnesl ho dovnitř, kdyby se náhodou v noci něco přihnalo.
Ani později ve sprše jsem nebyl o nic míň zmatený. Ani ještě později v posteli. Trochu jsem si přál v ní nebýt sám. Možná, že až se ráno probudím, bude René už dávno v prachu. Stejně jsem se nedokázal přinutit litovat. Nesnesl bych další natahování, další flirtování s pochybnou motivací. Stejně jsem se bál, co ráno přinese.
