Fanfikce na komiksové série Major Grom a jeho spin-off Morový doktor.
Sergej Razumovsky/Oleg Volkov (Serovolk)
„Přišels,“ řekne Oleg.
„O čem to mluvíš?“
„Přišels jsi,“ zopakuje.
Sergej najde Olega ve sklepě. Zhrouceného na podlaze, přivázaného k ocelovému pilíři. Nehýbe se. Vůbec.
Hlavu má svěšenou, položenou na hrudi, od hlavy k patě od krve. Na okamžik se Sergej zhrozí, že přišel příliš pozdě. Ztuhne, srdce se mu v panice nejdřív zadrhne, potom mu tep zrychlí na dvojnásobek a úzkost uvězní jeho žebra v drtivém sevření.
Zalkne se rozechvělým dechem a přejde blíž.
Zařídil nahoře dostatečné rozptýlení, aby jim koupil trochu času, ale jeho protivníci jsou chytří. Dřív nebo později jeho plán prokouknou a zjistí, že byli oklamáni.
Jakkoliv se snaží si počínat tiše, jeho kroky se prázdným prostorem nesou s hlasitostí výstřelu. Kromě blikajících zářivek bzučících na obou koncích místnosti je tu prakticky tma. Světlo zalévá chabou zelenavou září všechno v dosahu, včetně Olegovy krve, která na betonové podlaze vypadá skoro černá.
Čím blíž mu je, tím hůř Oleg vypadá. Má na sobě celou sbírku ran a modřin, topí se v potocích krve, která se na zemi slévá do oceánu.
Ještě ale dýchá. Sergej si je jistý, že dýchá. Jeho hruď se chabě zvedá a zase klesá, jako by každý nádech bolel.
Úleva, která Sergeje zaplaví je dostatečně silná, aby ho donutila konat. Padne k zemi před Olega, náraz kolen do podlahy mu bolestivě projede páteří jako by dostal ránu elektrickým proudem. Rozechvělými prsty si zastrčí svou zbraň za pas kalhot.
A stejně rozechvělými prsty se natáhne po Olegovi. Zvedne mu hlavu a pohlédne do zakrvácené tváře. Oleg sebou instinktivně škubne, jako kdyby se probral z noční můry a čekal jen další nálož čehokoliv, co mu provedli.
„To jsem já,“ zašeptá Sergej, „to jsem já. Nic se neděje, jsem tady.“
Je horký na dotek, v jednom ohni. Ale horečka je lepší, než aby byl úplně chladný. Je naživu. V pořádku.
„Je mi to líto, tak strašně líto.“
Jedno hnědé oko se otevře, druhé je příliš oteklé. Prasklé cévy se na Olegově tváři větví jako groteskní tahy štětcem. Nad pravým okem má škrábanec, pod ním modřinu a na lících zaschlou krev. Tu má i na rtech a zubech a z nich teče dolů po bradě.
Pomalu zamrká. Zadívá se na Sergeje, ale přesto ho nevidí. Znovu zamrká. Sval v rameni sebou cukne, jako kdyby ho bolelo i jen udržet vzpřímenou hlavu. Ještě jednou zamrká, pak se mu tvář stáhne do opatrného zamračení.
„Olegu…“
Oleg otevře pusu. Až po několika vteřinách a prudkém, bolestivém nadechnutí konečně promluví.
„Tys přišel.“
Zní hrozně. Je to jen šepot, jen přízračný stín.
„Samozřejmě, že jsem přišel. Můžeš chodit?“ zeptá se. „Počkej, sakra-„
Jednu dlaň má položenou na Olegově tváři, pomáhá mu udržet hlavu vzhůru. Druhou se natáhne za něj a přeřeže provazy. Kapesní nůž sebral jednomu z žoldáků nahoře. Nejdřív mu kudlu vrazil do krku, potom ji otřel do kalhot, zatímco tělo rychle stydlo na podlaze.
Olegova zápěstí jsou zarudlá, oteklá a posetá puchýři, jak se snažil vymanit ze svých pout. Jak visel za ruce a marně se vzpíral.
Sergej v tu chvílí přísahá, že Olega dostane ven a potom se vrátí a všechny, co tady jsou, všechny do jednoho je roztrhá na malé kousky. Zjistí, kdo má tohle na svědomí a pak si je vychutná do poslední kapky krve. Ještě si budou přát, aby je nikdy ani-
Ne, teď ne. Nemají čas.
„Můžeš chodit?“ zopakuje svou otázku.
Zakrvácené provazy spadnou na zem, ale Oleg rukama ani nepohne.
Sergej zavře nůž a strčí si ho do boty, než se otočí zpátky k Olegovi.
„Je mi to líto a je to moje vina, ale musíme jít. Prosím tě, musíme-„
Oleg sebou škubne, jak mu tělem projede silný třas a Sergej zmlkne. Nevyslovená slova ho tlačí v krku.
Oleg zkusí nesmírně opatrně pohnout rameny a nad jejich ztuhlostí jen nespokojeně zabručí. Navzdory bolesti si dá ruce pomalu zpoza zad do klína a Sergej jen s obavami sleduje, jak si masíruje zraněná zápěstí.
„Přišels,“ promluví Oleg.
Zní slabě, a jako by svým slovům sám nevěřil. Jeho hlas je zhrublý bolestí a únavou a Sergej se nemůže dočkat, až celou tuhle zatracenou budovu spálí do základů.
„O čem to mluvíš?“
„Přišel jsi,“ zopakuje Oleg.
Pohled má pevně upřený na své zraněné ruce.
Sergej svraští obočí: „Proč bych nepřišel?“
Oleg mlčí.
„Olegu, ty jsi myslel, že nepřijdu?“ zeptá se Sergej tiše.
Sevře se mu hruď. Bolí to. Bolí to a místnost se s ním točí a on ví, že by měl popadnout Olega, vytáhnout ho na nohy a odtáhnout odsud pryč, dokud může. Promluvit si můžou později. Později bude čas dýchat, čas se dotýkat, nebo jen být. Ale čas je přesně to, co teď nemají. Přesto se nedokáže přinutit k akci. Ještě ne. Oleg musí nejdřív pochopit, že by ho nikdy neopustil. Že by obětoval všechno, i sám sebe, aby se k němu dostal. Nesmí nechat ani zrnko pochyb. Ani maličké. Potřebuje, aby mu Oleg věřil.
Znovu mu zvedne hlavu, něžně ho donutí, aby se na něj podíval.
Jenže nakonec ho veškerá slova zradí. Vše už řekl, nic víc nezbývá.
Místo slov se nakloní a vtiskne Olegovi na rty polibek. Je v něm omluva a je v něm zároveň prosba, děs, úleva i úzkost. Je vším, ale zároveň zoufale nestačí. Sergej je opatrný, drží se tak zpátky, nakolik to se vším adrenalinem, který mu koluje v těle, svede. Na Olegově tváři není ani kousek, který by nenesl zranění, nebo nebyl od krve. Sergej ji má na dlaních. Má Olegovu krev na svých rukou. Jako vždycky.
Přese všechnu opatrnost a lehkost dotyku Oleg zasténá bolestí. Sergej se okamžitě stáhne. Oleg znovu zavře oči. Sotva se drží při vědomí. Někde nad nimi se ozve ostrá přerušovaná střelba z automatické zbraně. Musí ho dostat pryč.
„Omlouvám se,“ zopakuje. Nakonec, to je všechno, na co se zmůže: ubohé, bezcenné, prázdné a stokrát omílané omluvy. Potom se rozmluví až příliš: „Dostanu… pomůžu ti na nohy. Venku je auto. Čeká. Doufám. Dveřmi ven, nahoru po schodech a potom halou. Olegu, můžeš-„
Oleg sebou bez varování pohne v pokusu postavit se na nohy. Ruka, o kterou se opíral, se pod ním podlomí a on se s bolestivým šklebem schoulí, jak byl. Druhou rukou si obejme a tlačí na žebra, aby si ulevil od bolesti. Sesune se zpátky na zem se sotva slyšitelnou nadávkou.
Krátce se nadechne přes zatnuté zuby a střelí pohledem po Sergejovi. V krví zalitých očích má jen obrovské odhodlání.
„Dej mi chvilku.“
Sergej se zamračí. „Nemáme chvilku. Pomůžu ti.“
Oleg se na něj nepřestává dívat. Na jeho tvář, ruce, které jsou k němu natažené v nabízeném gestu. Potom sklouzne pohledem níž, k díře v Sergejově košili.
„Jsi zraněný,“ promluví.
„No, ne,“ odsekne Sergej. Skoro se začne smát. Kéž by se Oleg, pro jednou jedinkrát, nechoval jako Oleg. Vždycky dá Sergejovi přednost před sebou. Sergej ignoruje starost v jeho hlase a místo toho zalže: „Nic mi není, není to moje krev.“
Jistěže mu Oleg nevěří, ale je mu to jedno. Teď si takový luxus nemůže dovolit. S frustrovaným výdechem zavrtí hlavou, odvrátí pohled od Olegových starostlivých očí než veškerou pozornost upře na hledání způsobu, jak Olega dostat na nohy.
„Dobře,“ mumlá si pro sebe, „dobře.“
Zatvrdí se tváří v tvář tomu, co je čeká. Nebude to snadné. Ví, že ať se bude snažit sebevíc, Olegovi ublíží. Jenže jinou možnost zkrátka nemá.
Se svou rukou kolem Olegova pasu a jeho rukou kolem svých ramen se vyškrábe na nohy. Ocelový nosník mu poskytne kýženou oporu. Oleg je v podstatě jen mrtvá váha bez koordinace a Sergej pod rukama cítí, jak je celé jeho tělo napjaté. Rty má suché a za zuby rudými krví jen tak tak zadržuje bolestné úpění.
Jakmile už jednou stojí, zvládne se Oleg udržet na nohou i sám. Jen stěží, celé tělo se mu chvěje námahou, ale už má za sebou i horší věci. Vyprávěl Sergejovi spoustu příběhů, snad i všechny. O oslepujících výbuších, o zemi poseté nábojnicemi, o zohavených tělech, která po nich zůstala. Jenže ačkoliv Sergej ví, že se o sebe Oleg dokáže postarat – vždyť je nezničitelný – stejně ho nedokáže pustit. Už ho nechce pustit nikdy.
„Jenom klást jednu nohu před druhou,“ řekne spíš sobě než Olegovi. Vlastní hlas mu zní vzdáleně. Cítí se lehce. A je si dobře vědom, kolik krve sám ztratil.
Pořád má Olegovu ruku kolem ramen, aby mu pomáhal udržet balanc. Druhou se ho pokusí obejmout kolem pasu, ale Oleg sebou prudce trhne.
Sergej ruku okamžitě stáhne zpět.
Zadívá se na Olega s neskrývanou starostí, ale z jeho tváře nedokáže nic vyčíst.
O krok couvne, aby se mohl podívat sám a žaludek se mu zhoupne čirým děsem, když uvidí dvě hluboké zkřížené rány na Olegových zádech. Málem se mu podlomí kolena, místnost se povážlivě nahne a Sergej zavrávorá. Chce se mu zvracet.
Tohle je jeho vina. Vždycky je to jeho vina. Na co sáhne, se mu pod rukama rozsype na popel.
Oleg se s ním nikdy neměl zaplést. Poprvé i podruhé, měl Sergeje nechat, aby shnil. Měl odejít. Odejít a nikdy se neohlédnout. Kdyby to udělal, byl by v bezpečí.
Sergej polkne a donutí se otočit zpátky k Olegovi. Na jazyku má další hloupou omluvu.
„Hlavně už neříkej, že je ti to líto,“ promluví Oleg a utne Sergeje dřív, než se vzmůže na jediné slovo. Přese všechnu bolest a únavu na chvilku zní jako Oleg. Jeho Oleg. S jiskrou v oku a smíchem na rtech.
Sergej jen rozhodně přikývne.
Musí jen dojít za dveře. Pak nahoru po schodech. A skrz halu. To je všechno. Omlouvat se může později. Může omlouváním se za bolest, kterou způsobil, strávit třeba zbytek svého mizerného života. Potom.
„Tohle je na mě,“ pokračuje Oleg, „udělal jsem chybu.“
„Ne, Olegu, to není-“
„Dej tu ruku zpátky, kde byla. No tak, nic se neděje.“
„Olež-“
V tu chvíli někde příliš blízko nad nimi bouchnou dveře a ozvou se spěchající kroky.
„Nemáme čas,“ podotkne Oleg.
Nepříjemná tíha jejich situace se připomene. Sergejův žaludek udělá další salto, panika se mu rozlije tělem jako velká voda. Má jen jednu šanci. Jen jednu šanci uspět. Pro jednou musí on ochránit Olega a ne naopak.
Rychle k němu přejde, položí mu ruku kolem pasu, opatrně se přitom dotýká jeho zad. Přikrčí se, aby si mohl znovu dát Olegovu ruku kolem ramen. Volnou rukou se pokusí vytáhnout zbraň zpoza svého pasu, ale příliš se mu třesou prsty.
„Nemáme čas,“ zopakuje Olegova slova.
„Mhm,“ zamumlá Oleg, a jakkoliv je to absurdní, Sergej v jeho hlase slyší náznak úsměvu. „O tom, čí je to vina, se můžeme dohadovat později.“
