Nejsem žádný skalní čtenář, ale pár knih za rok přelouskám. No a teď se mi stalo několikrát za sebou, že jsem se setkal s queer postavami/tématy někde, kde bych je vážně nečekal, a také jsem zjistil, že jsem pořád zahlédl jen špičku ledovce. A bylo to zjištění nadmíru příjemné.
Mám tady na blogu už hodně dlouho rozepsaný článek o fetišizaci queer lidí a témat v knížkách, o tom, že příběhy s LGBT+ tématy a postavami opravdu nemusí být „jen o coming outu nebo lásce“, jak prohlásil kdosi na Instagramu. Ten článek pořád přepisuji, protože nehledě na to, jak se snažím, vždycky se u něj strašně naštvu a celý potom vyznívá příliš negativně.
Takže to zkusím jinak. Úplně opačně. Napíšu článek o dílech, která LGBT+ postavy vnímají v první řadě jako lidi a kde identita a/nebo orientace netvoří veškerý obsah, nebo jeho většinu.
Soukromý horor queer lidí
Jméno amerického velmistra hororu Howarda Philipse Lovecrafta bude patrně znát většina z vás. Lovecraft, kromě svého nesporného literárního umu, je postavou značně kontroverzní. Rasismus se v jeho dílech vyskytuje natolik hojně, že řada moderních vydání na začátku na tuto problematiku upozorňuje (nakonec, stačí si vygooglit jméno jeho kočky).
Lovecraft měl také velmi problematický vztah k ženám, a ačkoliv byl sám ženatý, tak domněnky o jeho možné a případně potlačené homosexuální orientaci ve světle jeho života a přátel nezní ani trochu přitažené za vlasy. A to i přes jeho dochované vyjádření, kde jedním dechem vedle sebe staví homosexualitu, incest a zoofilii. Další teorie potom pracuje s domněnkou, že Lovecraft mohl být asexuál, což by v jeho případě vysvětlilo snad ještě více než homosexualita. Tak či onak, jeho příběhy položily základy subžánru a jeho mytologie přetrvala dodnes, kdy z ní čerpají jiní autoři i popkultura. Mnohdy způsoby, které by sám Lovecraft patrně neschvaloval.
Důležitým prvkem Lovecraftovského hororu je jakási izolace protagonisty. Jeho vyčlenění ze společnosti, které jej činí mnohem snazší obětí. Protagonista si zažívá malý soukromý horor, ze kterého mu (protože u Lovecrafta se vždy jedná o muže) nikdo nepomůže. Není pak divu, že když náhodou přežije, skončí v nějakém ústavu. I pokud by nezešílel při pohledu na nepopsatelné hrůzy kosmického hororu, kdo by mu fantasmagorické zážitky věřil, když už předtím byl za podivína a outsidera? Dobrý příklad najdeme třeba ve svérázné ale vlastně vůbec ne špatné adaptaci Barvy z vesmíru. Tam je izolace doslovná, ještě podtržená zasazením do současnosti.
Queer lidé takový pocit vyčlenění a izolace ve valné většině znají důvěrně. Zmatek, nezapadání, vnitřní tápání i konečná fáze smíření by mnohdy vydaly na horor samy o sobě. Nepochybně i proto si jeden z nejznámějších autorů moderního hororu, Laird Barron, vybral čtveřici (dva páry) homosexuálů jako hlavní postavy své oceněné novely Mysterium Tremendum.
Jejich životy jsou popsány s povědomou všedností každodenních starostí i radostí, které zná většina párů jakékoliv orientace. Když potom čtveřice navštíví bar v zapadlém městečku, kde narazí na partu nesnášenlivých chlapů, je čtenáři připomenuto, že co většina cishetero populace považuje za samozřejmost, si jiní lidé musí rozmýšlet z obav o vlastní zdraví. V tom je ta izolace, v tom jsou postavy outsidery. A nepochybně proto si je Barron vybral.
Nicméně Lovecraft, kosmický horor a celý princip nepopsatelné hrůzy je základním kamenem Weird fikce (podle magazínu Weird Tales, kde Lovecraft původně publikoval). Konkrétně Old Weird. Jenže pokrok, jak se říká, nezastavíš. Staré a zavedené principy a žánrová pravidla nejen, že začala být některým spisovatelům málo, dokonce je lpění na starých pořádcích úplně vytáčelo. A tak přišli s něčím neotřelým. Svěžím. Novým. A v jistém ohledu ještě divnějším.
New Weird na zteči
New Weird je žánr, o kterém nikdo s jistotou neví, jestli existuje. Jakkoliv se ale definice různí, stále jsou patrné společné prvky. Tím nejvýraznějším je vzpoura proti pravidlům tradiční fantastiky. Fantasy přeci nemusí být jen Tolkienovská nápodoba s elfy a trpaslíky a skřety. A sci-fi se nemusí odehrávat ve vesmíru. A horor taky nemusí být jen bezduché opisování Lovecrafta.
New Weird míchá žánry v kombinacích, které by většině konvenčních autorů přišly absurdní, ale právě díky tomu mohou vznikat věci nové, neotřelé, a rozvracející mnohem hlubší pořádky, než jsou svalnatí hrdinové v naleštěných zbrojích. Co to přesně znamená v kontextu LGBT+ si dovolím ilustrovat na vzorku vpravdě bohatém: povídkové antologii New Weird: Trochu divná fantastika (2008)
V úvodní povídce Města v horách představuje Clive Barker ústřední dvojici mladého homosexuálního páru, který je na roadtripu po východní Evropě. Poměrně záhy se dozvídáme, že se k sobě vlastně moc nehodí, což si oba muži uvědomují, ale zároveň nejsou ochotni vztah ukončit i kvůli přetrvávající fyzické přitažlivosti. Během jednoho z výletů se ztratí kdesi v jugoslávských horách, načež jsou svědky nečekané a bizarní podívané. Samotná kulminace povídky je ale možná jen díky tomu, že se nejedná o harmonický pár. Pochopitelně by to fungovalo úplně stejně dobře s mužem a ženou, ale Barker sám je gay a zkrátka není důvod, aby nepsal queer postavy, zvlášť když jsou mu alespoň v tomto aspektu blíž.
V Přechodu do Kambodže Michaela Moorcocka jsou zase zcela evidentní homoerotické podtóny ve vztahu vypravěče k postavě velitele Savického. Toho už v druhé větě uvede jako majitele „ohromného, dokonalého těla“, který je krásný, elegantní a vyzařuje přirozenou autoritu. Vypravěčova adorace hraničí s platonickou láskou a když se potom povídka řítí do nevyhnutelně tragického, byť majestátního finále, můžeme jen domýšlet, co zůstalo nevysloveno.
Poněkud kontroverzněji můžeme pokračovat Hlavou matky Lampreyové Simona D. Ingse. Tady má sice hlavní hrdina, čarodějův učeň, potíž se svou těhotnou milou, zato zmínkami o nestandardních vztazích se to tu jen hemží, a to v duchu ryze New Weirdovském:
„Vkládal jsem velké naděje do správce Frenklyna, vyžadoval ode mě ale i jiné služby než jen krásná slova. Povídá se, že jeho sperma je tak mocné, že dokáže oplodnit jiného muže.“
Jsou to právě podobně nečekané „bomby“ co je tomuto žánru vlastní, ale na rozdíl od veskrze nadsazených a mnohdy humorných knížek punkových/bizarro subžánrů, New Weird si ve valné většině dává záležet na tom, aby ty bizarnosti v rámci daného světa dávaly smysl. V Hlavě matky Lampreyové je ona citovaná věta skutečně jednou z těch méně divných věcí, a je dokonce podložena pozdějším vysvětlením.
No a aby toho nebylo málo, je tu Alistair Rennie a jeho Mrznič v povídce Vykuchávač potkává Světlo Jež Nikdy Nesvítí. Mrznič (což je, mimochodem, excelentní překladatelská práce) je znetvořený antagonista vyžívající se ve specifickém mučení svých nepřátel, které znásilní a posléze nechá v podstatě rozleptat zevnitř svým mrazivě ledovým spermatem. Rennie pak jen lakonicky poznamená, že ačkoliv je tedy Mrznič opravdu obávaný a nenáviděný u válečnic, tak válečníci jím skutečně hluboce opovrhují, neb jim dělá totéž. Nevyslovený ale těžce naznačený románek tří jeptišek-bojovnic, už potom moc nepřekvapí.
Sexualitu si New Weird ohýbá podobně jako pravidla fantastiky a bezostyšně přepisuje zažitá dogmata. Občas i daleko za hranici toho, co by běžný čtenář ještě snesl. Velice zajímavý je ale i potenciál, jaký by mohl mít do budoucna (s přihlédnutím k tomu, že sbírka uvedených povídek vč. následující eseje je z roku 2008). Darja Malcom-Clarke se ve své eseji o New Weird zamýšlí nad výrazným tíhnutím k tělesnu, které je pro mnoho autorů žánru typické. Hrdiny New Weird románů jsou nezřídka netvoři (v případě Chiny Miévilla přetvoři), mutanti, degeneráti a všehovšudy nelidé. Právě jejich optikou je potom nahlíženo na nejrůznější společenská témata, která jsou posléze dekonstruována a obnažena.
Malcolm-Clarke píše dále toto: Povšimněme si, že navzdory tomuto nabízejícímu se radikalismu nebyla dosud v textech shrnovaných pod označením New Weird příliš zpracována jistá oblast, a to oblast genderu a sexuality. Například by New Weird mohl posloužit jako rámec pro zamyšlení nad tím, jak diskurz vytváří maskulinitu a femininitu přehnaným (groteskním) zdůrazněním pohlavní dvojtvárnosti, nad otázkami moci a těla, nad genderovou nerovnoprávností, nad přijímanými sexuálními a genderovými normami – všechna tato témata by na platformě New Weirdu bylo možno otevírat a řešit.
Myslím si, že i tato konkrétní sbírka povídek je ale důkazem, že už se tak děje, protože společenská témata se zkrátka posouvají. Řekl bych, že otázka sexuality už rozhodně otevřená je a diskuze, alespoň v rámci New Weirdu, je v plném proudu. Gender bude přirozeně následovat. I vzhledem k celospolečenskému vývoji, kdy se stále častěji mluví o rozdílech mezi genderem a pohlavím a případné nebinaritě. Nemusíme ale vzhlížet k budoucnosti jako k nějaké mlhavé všespáse.
Fantasticky nekonformní
V roce 1969 spatřila světlo světa sci-fi od jedné z nejvýznamnějších autorek fantastiky vůbec. The Left Hand of Darkness od Ursuly K. Le Guin rozkopává vosí hnízdo společenských konstruktů kolem sexuality a genderu opravdu důkladně. Do míry, kdy se o knize mluví jako o jednom ze zásadních děl na toto téma.
Hlavní hrdina, obyvatel planety Terra, přilétá na planetu Gethen a doufá v úspěšné splnění své diplomatické mise, tedy v připojení planety k většímu společenství. Nicméně tamní obyvatelé jsou ambisexuálové, tedy nemají pevně dané pohlaví. Kolem tohoto faktu je samozřejmě vystavěna celá jejich kultura a zvyklosti, což je pro pozemšťana jen těžko představitelné a je kolem toho vystavena velká část zápletky.
Zatímco Le Guin ale prošlapávala úplně novou cestičku a její myšlenky byly ve své době nepochybně provokativní a kontroverzní, dnes už by se dalo mluvit spíš o trendu. Otevírání podobných témat a také větší inkluze v soudobé fantastice je podstatně častější a ve valné většině se nad ním lidé příliš nepozastaví.
Ve výborné městské fantasy Temnější tvář magie od V. E. Schwab je naznačeno, že korunní princ je bisexuál, YA série Nástroje smrti od Cassandry Clare obsahuje příběhovou linku gay páru, který se dočkal i vlastního spin-offu, kyberpunková Autonomie od Annalee Newitz zase otevírá relativitu genderu v souvislosti s umělou inteligencí.
Snad vyjma té Autonomie se nedá úplně mluvit o nějakém boření tabu a zpochybňování dogmat, ale přesto kvituji s povděkem, že je toho zastoupení víc, je viditelnější a v mnoha případech citlivěji podané. A ještě více si cením rostoucího počtu knih, kde jsou LGBT+ postavy pojaté jako komplexní bytosti. V Mysterium Tremendum Barron ústy svých postav s tak trochu smutnou rezignací popisuje každodenní útrapy lidí z LGBT+ spektra. Ať už zběžnou zmínkou o nadávkách na ulici, zaváháním, zda je v pořádku držet svého partnera na veřejnosti za ruku, nebo stručným shrnutím, že postavu považují její rodiče za ostudu rodiny. Všechno to ale postavu jen dokresluje, na pozadí jejích zálib nebo osobnosti. A to celé je jen součástí většího a komplikovanějšího celku. Barron sám potom dokládá, že pokud jste dobrý spisovatel, dokážete napsat i postavu se kterou máte osobně jen pramálo společného.
Tenhle článek bych tak uzavřel citací George R. R. Martina. Resp. jeho odpovědí na otázku, jak je možné, že píše tak dobře ženské postavy, protože, upřímně, tohle je zkrátka skvělý přístup nejen k psaní ženských ale jakýchkoliv postav:
„Víte, já vždycky považoval ženy za lidi.“
1 komentář