„Celá CIA je jenom zkurvený divadlo,“ utrousil, než odešel a zavřel za sebou dveře s větší razancí, než bylo nutné.
„To už je tady měsíc?“ dotázal se Ray Alice překvapeně, když za ním přišla s žádostí o Warrenovo první hodnocení.
„Čas letí,“ pokrčila rameny, než mu předala připravené dokumenty.
Pročetl je jen zběžně: „Takže je čas na velkou otázku. Ice Break?“
„Nejsem si jistá, Rayi. Je dobrý, ale pořád mám pocit, že přemýšlí, jak by pláchnul.“
„Hm. Ne, že by mě to překvapilo, ale máš pravdu. Dáme tomu čas.“
„Nevěděla jsem, že ti na tom projektu tolik chybí lidi.“
„Bohužel,“ přiznal Ray. „Dělám, co můžu, ale nezastanu všechno co je potřeba. Možná by nebylo od věci zkrátka Warrenovi dát nějaká malá zadání? Něco, co by mi odlehčilo, ale není to nijak zvlášť citlivé.“
„Proč ne, tak mi potom jen pošli ticket, a já mu ho předám.“
###
„Dobré ráno, tvoje nové zadání,“ hodila Warrenovi na stůl desky hned další den ráno.
„Vytištěný?“ podivil se.
„Přesně tak. Až skončíš, tak všechno skartuješ. Vítej mezi dospělýma, Warrene.“ Nejdřív si myslel, že slova myslela ironicky, ale její úsměv říkal něco jiného. Dostal první pořádné zadání.
„Rozkaz,“ opětoval Alici úsměv, než desky otevřel.
Rozdíl oproti dosavadním úkolům poznal prakticky hned. WestChem Inc. bývala úspěšnou a prosperující společností zabývající se průmyslovou výrobou pesticidů. Roční obrat v předchozím roce byl v řádu stovek milionů dolarů, a společnost vykazovala stabilní růst. To se ale někomu zjevně nelíbilo, protože předchozí měsíc se WestChem stala obětí rozsáhlého útoku.
Fyzická sabotáž už se moc nenosí, a útočníci proto zvolili mnohem záludnější postup: nahackovali jeden ze špatně chráněných počítačů připojených do interní sítě, a odtud se potom postupně dostali do jednotlivých oddělení, serverových úložišť, a dokonce i k vlastním výrobním procesům, řízeným z velké části automaticky.
Warren byl z dokumentu skoro u vytržení. Ne že by nic podobného nikdy neviděl, ale množství detailů, zvlášť technických rozborů napadené sítě, útoků a podrobný rozpis škod, mu přišlo až neuvěřitelné. V přílohách našel i poměrně přesné časové rámce jednotlivých kroků, které ukazovaly na pečlivou přípravu útočníků a také na to, že WestChem si nevybrali náhodou.
Na Warrenovi bylo zhodnotit a rozhodnout, kdo by z pádu WestChem mohl mít prospěch, a nakolik je pravděpodobné, že si útok objednala organizace financovaná vládou jiného státu. Z předchozích několika úkolů měl jistou představu, jak postupovat, ale přeci jen na sobě cítil tíhu zodpovědnosti. Tolik k Alicině uvítání mezi dospělé.
Měl na zpracování reportu celé dva týdny. Nejdřív si pochvaloval, kolik má času, ale nakonec pochopil, že termíny Alice vymýšlí přímo úměrné úkolu. Zbývaly mu jen dva dny, a mozek už s ním pomalu odmítal spolupracovat. Navíc mu přišlo, jako by v dokumentu něco chybělo. Absurdní úvaha, vzhledem k obsaženým podrobnostem, ale stejně mu zkrátka něco nesedělo. Byl to spíš pocit, ale zároveň se ho nemohl zbavit. Z úvah ho vytrhla Alice.
„Copak, Šípková Růženko, mám ti sehnat prince, ať tě probudí polibkem?“ vytrhla ho z úvah Alice.
„Cože?“
„Ten report z útoku na WestChem potřebuju do měsíčního reportu, tak ho koukej stihnout.“
„Jo, jasně,“ přikývnul, i když nijak nadšeně.
Když Warren seděl v kanceláři ještě v devět večer, v duchu se proklínal za to, že si nevyžádal pár dnů navíc. Mohl sice odevzdat co měl, ale sám věděl, že by to nebyla dobře odvedená práce. Jen si povzdychl nad svým údělem, než se obrátil zpátky k monitoru. Civěl do něj ale zbytečně. Nakonec zkrátka uznal svou porážku a odhodlal se dojít si pro radu.
Po krátkém zaváhání zaklepal na skleněné dveře, a byl vyzván ke vstupu. Ray seděl za svým stolem a ani nepřestal psát, ani nezvedl oči od monitoru. Warren se rozhodl počkat, a na vlastní kůži zjistil, že pár minut práce, je dočista jiných, než pár minut čekání před stolem nadřízeného.
„Warrene, ty jsi ještě v práci? Co se děje?“ Rayův hlas naznačoval, že má dost svých starostí, na druhé straně ale Warrena nevyhodil.
„Mám trochu problém se svým zadáním. Všechno vypadá v pohodě, ale něco mi na tom nesedí.“
„Můžeš být trochu specifičtější?“ Ray se zhoupnul ve svém křesle dozadu a sepnul si ruce v klíně. Ve Warrenových očích vypadal jako typický manažer.
„Já nevím, přijde mi, že kdokoliv dělal forenziku moc dobře věděl, co se ve WestChemu stalo. Jak kdyby už podobnej útok někde viděl, nebo věděl, kdo ho má na svědomí a jaký nástroje používaj.“
Ray si změřil Warrena pohledem, ten si strčil ruce do kapes, jako kdyby mu gesto mělo dodat sebevědomí.
„Hm, no, tak udělej svůj report z informací, které máš k dispozici.“
„Ale…,“ začal Warren protestoval, ale Rayův pohled ho umlčel.
„Jsou věci, které nepotřebuješ vědět, Warrene,“ vysvětlil mu ve zkratce.
„Jak mám asi dělat dobrou práci, když nevím všechno?!“ zavrčel hacker podrážděně.
„Jako kdokoliv jiný. Pokud jsi dostal okleštěné podklady, tak pro to bude důvod.“
Warren dobře věděl, že by měl sklapnout a odejít. Jenže někdy zkrátka nedělal věci, které by pro něj byly lepší.
„Celá CIA je jenom zkurvený divadlo,“ utrousil, než odešel a zavřel za sebou dveře s větší razancí, než bylo nutné.
###
Ray se ještě hodnou chvíli díval na zavřené dveře, a v hlavě si přehrával celou situaci znovu. Nebyl na Warrena nijak zvlášť příkrý, ale měl pocit, že i kdyby byl benevolentnější, výsledek by byl stejný. Warren nerozuměl svému postavení, a nerozuměl ani fungování agentury. Ray měl pocit, že ten kluk udělá nějakou pitomost, ale na druhé straně to bylo jeho nezadatelné právo. Jedno z mála, která mu ještě zbyla. Ray by ho mohl zastavit, ale nechtěl mu brát i poslední zbytek svobody.
Nakonec, on s nabídkou přišel, a také ji mohl kdykoliv zrušit. Dokud tohle Warren nepochopí, vždycky bude nespokojený, a vždycky bude zkoušet hranice. Ray si promnul spánky ve snaze zahnat počínající bolehlav. Očekával, že v následujících několika dnech si jich užije mnohem víc, ale taková už byla cena za lidi, které potřeboval. Nebylo s nimi jednoduché pořízení, ale když si dokázali zvyknout, byli v podstatě nenahraditelní. Upřímně doufal, že Warren k nim bude patřit taky, protože alternativní řešení by bylo nepříjemné pro všechny zúčastněné.
###
Warren odevzdal svůj výstup Alici hned ráno. Tentokrát ho pochválila upřímně, ale Warren stejně neměl radost. Pořád v něm zůstávala trpkost z předchozího večera. Když měl potom desky s dokumenty skartovat, jak mu Alice řekla, zaváhal. A nejdřív si z nich pár informací opsal na papír.
Raymondova nedůvěra ho zasáhla víc, než Warren čekal. Celou dobu si říkal, jak je nad věcí, ale zdálo se, že to není úplně pravda. Už chtěl pomalu zapomínat na svůj starý život, chtěl patřit do kolektivu, a pak mu Ray vrazí takovou facku. Warren zaskřípal zuby, zatímco s gustem krmil skartovačku.
Přišel domů, a plný elánu zapnul stolní počítač. Chvilku seděl před rozsvíceným monitorem a žmoulal v ruce papír, který si odnesl z práce. Nakonec počítač zase vypnul, obul se, a odešel ven. Jeho počítač měla FBI měsíc, než mu ho konečně vrátila, kdo ví, co s jeho železem dělali. Místo toho šel do jedné z okolních internetových kaváren. Sice se bude muset obejít bez Toru a Dark Webu, ale nakonec, poradí si i bez nich.
Warren se specializoval na webové hackování, a některým aspektům útoku na WestChem moc nerozuměl, ale přesto, nebo možná právě proto, mu přišlo, že byly v zadání zjednodušené. Strávil v kavárně dvě hodiny, než konečně narazil na jakémsi obskurním diskuzním fóru na obsáhlý příspěvek mapující historii vývoje státem dotovaného malwaru v Americe. O Stuxnetu pochopitelně slyšel. Malware, který se neškodně šířil, dokud nenarazil na svůj cíl – centrifugy používané v Íránu k obohacování uranu – a ten potom fyzicky zničil. Právě schopnost skrz program nevratně poškodit hardware Stuxnet proslavila, a pozadu nezůstával ani fakt, že ho s největší pravděpodobností vyvinuly Státy ve spolupráci s Izraelem. Zajímavější ale byly pro Warrena informace o dalších podobných projektech, ať už odhalených, nebo domnělých. Čím více z postu ale Warren přečetl, tím víc podobností s událostmi ve WestChem viděl.
Mohla za útokem stát Americká vláda? Rozhodně by potom dávala smysl Seligova reakce. Ale pokud o tom věděl, proč Warrenovi zadání v první řadě dával? Nebo se možná Alice spletla a dala mu ho omylem? Warren si došel koupit další kafe, než se vrátil k přemýšlení. Jenže vlastní hlava mu žádné kýžené odpovědi nenabízela.
Ještě se chvíli odhodlával, ale nakonec přeci jen stiskl ikonku pro odeslání soukromé zprávy. Příspěvek byl sice už pár měsíců starý, ale za pokus nic nedá. Navíc už byl pevně rozhodnutý – jestli mu autor neodpoví, tak se na celou věc vykašle.
Po pár dnech prvotní ublíženost vystřídaly výčitky a obavy. Warren už byl nadobro smířený, že se mu nikdo neozve, zato mu začalo plně docházet, jak moc svojí rebelií riskoval. Mohl jen doufat, že na jeho přešlap nikdo nepřijde. Ve svojí zprávě na fóru nebyl nijak zvlášť konkrétní, přeci by ho Ray kvůli něčemu takovému nevyrazil. Nebo ano?
###
Ray seděl ve své oblíbené restauraci. Výjimečně u stolu neseděl sám. Číšník akorát přinesl objednané předkrmy, a Rayovi se postup jednotlivými chody jevil jako synonymní k celé schůzce. O zhruba třicetiletém černochovi sedícím na protější židli věděl jen málo. Jmenoval se Steve, pocházel ze Seattlu, a ze státu Washington do města Washington ho přes celou zemi zatáhla práce. Taky věděl, že se Steve buď nudil, nebo cítil sám, když si hodil výzvu na Grindr.
Někdy Ray službu využil jen jako rychlé řešení touhy po sexu, ale někdy měl náladu na trochu sofistikovanější večer. Stevenovi návrh restaurace a „pak uvidíme,“ nevadil, a zatím vypadal na docela příjemného společníka. Minimálně byl tichý. Jenže Ray si záhy uvědomil, že jeho plán na tomhle dost ztroskotal. Našel si společnost, aby se odreagoval, ale to se mu zatím moc nevedlo. Absence nějaké hlubší debaty v jeho problému jistě hrála roli.
„Co jsi vlastně říkal, že děláš?“ dotázal se Steven jako na zavolanou. Ray vidličkou posbíral zbytky kozího sýru a brusinek, a v klidu svůj předkrm dožvýkal, než odpověděl.
„Neříkal,“ usmál se, než sáhl po ubrousku. Měl pro podobné okamžiky připravenou celou plejádu větších či menších lží. Stephenovi vybral výrazně zavádějící, i když v podstatě pravdivou verzi: „Dělám v IT. Pro vládu.“ Léty vycvičeným hlasem předstíral naprostý nezájem o další diskuzi ohledně svojí práce, a Steven se plynule přeorientoval k okomentování hudebního výběru restaurace.
O hlavní chod a dezert později už byl Ray v pokušení Stevena pozvat k sobě, a druhý muž, jak se zdálo, s tím už také počítal. Ray už skoro doufal v příjemný večer, ke kterému měl nakročeno, když mu začal zvonit telefon. Zvláštní vyzváněcí tón poznal hned. Omluvil se od stolu a zamířil raději úplně ven. Do restaurace chodil dostatečně často, aby ho vrchní znal jménem, a cokoliv by řekl nahlas, by mohlo být teoreticky nebezpečné. Už byl téměř na ulici, když telefon utichl.
Ray přesto vyšel, a okamžitě navolil vytáčení posledního čísla. Nedočkal se ani prvního zazvonění a Katherine hovor přijala.
„Rayi, doufám, že tě neruším.“
„Ne,“ odpověděl hlasem, který jasně říkal opak.
„Možná bys chtěl vědět, že tvůj čerstvý úlovek se ještě škube na vlasci,“ pověděla mu, a v hlase měla úsměv.
„Proč mi to říkáš?“
„Přátelé si přeci pomáhají. Hlídej si záda, Rayi, máme důležitější věci na práci než tahat zelenáče z průšvihů.“
Zavěsila. Bez rozloučení, bez vysvětlení. V jednu chvíli na drátě byla, v další už Ray slyšel jenom odmítavé pípání hluché linky.
Chvilku stál na ulici, telefon pořád držel v ruce, a přemýšlel, kam se poděl jeho příjemný večer. Kdyby byl ještě o něco víc paranoidní, podezříval by Katherine, že si chvíli vybrala zcela záměrně.
Ray se vrátil ke stolu, a asi vypadal stejně rozladěný, jako se cítil. Steven nic neřekl, ale Ray mu četl pochyby v očích.
„Mrzí mě to, ale budu muset jít. Zaplatím za nás oba,“ nabídl jako kompenzaci, i když nemusel. Technicky vzato se na ničem víc než večeři nedohodli, přesto si Ray přišel jako blbec.
„To nemusíš,“ zvedl dlaň Steven, jako kdyby chtěl Raye na chvilku umlčet.
„Nemusím, ale chci. Snad ti aspoň chutnalo.“
„Jasně, nedělej si z tím hlavu. Ještě není tak pozdě, nějak se zabavím.“
„Dobře,“ přikývnul Ray, spokojený s Stevenovým přístupem. Vylovil z peněženky platební kartu a zaplatil celý účet, jak slíbil.
V duchu si už představoval, jak přesně Warrenovi zakroutí krkem. Jistě, tušil, že na tohle dojde, ale stejně byl zklamaný. A ze všeho nejvíc tím, jak snadno se Warren nechal odhalit. Možná vysvětlení byla dvě: buď byl hacker tak pitomý, nebo zkrátka hrubě podcenil svoji situaci. V podstatě na důvodu ale nezáleželo.
###
Warren si akorát hověl u nejnovější epizody Star Treku, když ho vytrhnul zvonek. Seriál nebyl ani zdaleka tak dobrý, jako staré série, ale Warren zjistil, že ho přepálenost vlastně docela baví.
Vyklonil se z okna, aby se podíval, kdo u domovních dveří stojí. Raye nečekal, a takhle pozdní návštěva nevěstila nic dobrého. Chvilku si rozmýšlel, jestli dveře otevře, ale měl vlastně na výběr? Došel k bzučáku u svých dveří, a stiskl příslušné tlačítko. Čekala ho zhruba minuta nervozity, než se Ray propracuje do třetího patra, a nutno říci, že to byla jedna z nejdelších minut ve Warrenově životě.
Když svého šéfa konečně spatřil na druhém konci chodby u schodiště, stálo ho velké úsilí mu dveře od bytu nezabouchnout před nosem. Možná to bylo mdlým nažloutlým osvětlením, možná loupajícím se nátěrem na chodbě, který scéně dodával na dramatičnosti, ale Ray vypadal skoro jako nějaký přízrak. K Warrenovi vyrazil rázně a lehce nahrbený, což jen potvrzovalo hackerovu domněnku o jeho rozpoložení.
Mimoděk si uvědomil, že na sobě druhý muž má podstatně formálnější oblečení, než v jakém chodil v práci. Dál nad záhadou nepřemýšlel, protože Ray došel až k němu, a bez váhání nastavil kolizní kurz svojí pravačky s Warrenovou čelistí.
Hacker vyjekl, ale spíš překvapením. Bolest se dostavila záhy, a vyloudila z něj jen tlumené zaúpění. V puse cítil krev. Instinktivně se přikrčil pro případ dalšího útoku, ale žádný nepřišel. Ray ladně proplul kolem něj, rovnou do Warrenova bytu, jako kdyby byla rána do zubů běžným pozdravem.
Warren se pomalu narovnal a zavřel dveře. Čekal, že Ray bude stát v předsíni, ale ten zřejmě mezitím našel obývák. Seděl na pohovce, jako kdyby mu patřila, a s předstíraným zájmem sledoval televizi. Ve skutečnosti ze sebe nemohl setřást Warenův vyděšený pohled, když ho uviděl. Nechtěl lidi děsit. Někdy musel, ale nikdy nechtěl.
Věděl, že Warren stojí ve dveřích, a skoro cítil jeho strach, ale pořád ještě váhal. Vlastně jen oddaloval nevyhnutelné, ale cokoliv bylo lepší, než oznámit mladému klukovi, že si zničil život, a promrhal i druhou šanci.
„Rayi,“ začal Warren, a hlas se mu chvěl. Ray ho za to proklínal.
„Já jsem tě varoval, Warrene,“ přerušil ho Ray vlastním ospravedlněním. Měl sice pravdu, ale neměl začínat svojí obhajobou.
„Já vím. Je mi to líto,“ hlesnul.
„Když jsi vynášel ty informace z centrály, asi ti to moc líto nebylo. Ani když ses po nich pídil na vlastní pěst.“
„Chtěl jsem jenom…. byl jsem zvědavej.“
„A to má být omluva?“ podivil se Ray a byl tak překvapený, že i otočil hlavu.
„Ne…. jenom vysvětlení.“
„Nemůžu to nechat být, Warrene, i kdybych chtěl.“
„Už se to nestane.“
„To už je teď jedno. Já ti nemůžu věřit,“ přiznal Ray, a raději sklouznul očima jinam. Tohle na svojí práci vždycky nenáviděl.
„Jako kdybys mi předtím věřil,“ neodpustil si rýpnutí Warren.
„Jasně jsem ti říkal, aby ses v tom nevrtal nad rámec svojí práce, ale to bylo první, co jsi udělal. Moji důvěru jsi měl, ale zkrátka jsi ji zklamal.“
„Co když ty informace úmyslně změnil někdo z agentury? Abychom je nemohli správně analyzovat?“ teď se Warren jen snažil vymluvit a obhájit svoje počínání v posledním pokusu Raye setřást.
„Chceš vědět pravdu, Warrene? Věděl jsem, že je ten report osekaný. Protože jsem forenziku dělal osobně, a zprávu z ní také sám upravoval. Tohle zadání byla zkouška, jestli jsi připravený začít dělat na podstatných věcech. Asi ti nemusím říkat, jak jsi dopadl.“
„Ještě před chvilkou jsi říkal, že jsi mi věřil, tak proč zkoušky,“ zamumlal, ale bylo zřejmé, že se brání spíš už jen ze zvyku.
„Protože jsi nový, a protože děláme s citlivými informacemi. Nemůžu si dovolit mít v týmu bezpečnostní riziko, jaké představuješ.“
„A co se mnou teda teď bude?“ zvednul hlavu a upřel na Raye štěněcí modré oči. Ray se zhluboka nadechl. Mít o špetku slabší vůli než měl, snad by i Warrenovi odpustil, ale nemohl.
„Půjdeš do vězení.“ Chtěl dodat, že je mu to líto, ale nedodal. Warren si vybral, nezáleželo na tom, co by chtěl Ray, nebo jak se cítil.
