„Nemyslím to zle, víš že ne, ale stejně tak víš, že kdybys chtěl slyšet prázdný ujištění a kecy, který ti pohladí ego, tak jsi nepřišel za správným člověkem.“
Po vyřknutí Rayova ortelu se v místnosti rozhostilo dlouhé ticho. Warren pořád doufal, že se jen přeslechnul, a Ray čekal, kdy mu dojde, že ne.
K Rayovu překvapení se Warren nepokusil utéct, ani se na něj nevrhnul s nožem v ruce. Stál pořád mezi dveřmi do předsíně, ale v očích měl porážku. Po vyzvání se obul a cestou k autu šel jako beránek. Raye náhlá změna ve Warrenově chování překvapila, ale připisoval ji taktice. Třeba si hacker myslel, že pokud se teď bude chvíli chovat rozumně, Ray si to ještě rozmyslí.
Jeli přes město, a ani jeden z nich nepromluvil, protože zkrátka nebylo co víc říct. Warren chvilku přemýšlel, co by se stalo, kdyby z auta vyskočil za jízdy, ale dveře byly zamčené, a i kdyby ne, basa byla asi pořád lepší než potenciální rakev. Rád by tomu věřil.
Warrena si hned za branou zdobenou ostnatým drátem převzala ostraha, zatímco Ray kamsi zmizel. Hacker si myslel, že po více než měsíci společné práce si zaslouží aspoň rozloučení, ale zjevně se mýlil. Rázný dozorce si na příjmu vzal Warrenovy doklady, klíče a vůbec všechno, co měl u sebe, načež hacker nafasoval ikonický oranžový mundůr. Měl trochu štěstí v neštěstí a alespoň nebyl ve věznici s přísnou ostrahou. Ani tak se mu tu valně nelíbilo. A pocit jen zesílil, když si všiml, jak se na něj dívají někteří jiní vězni. Zejména ti, kteří spíše než člověka připomínali dobře rostlého mastodonta s našroubovanou hlavou kromaňonce.
Stačilo pár hodin, aby Warren pochopil, že tomuhle prostředí se nepřizpůsobí tak dobře jako teplé kanceláři v CIA. Předně ho v CIA nikdo nečastoval komplimenty jako „pěkná prdelka“ nebo „seš k sežrání“. Trochu si oddychl až když ho představili jeho spoluvězni.
Elliot – mladý černoch odsouzený na dva roky za nějaké drobné krádeže, si také viditelně oddychl, když Warrena viděl.
„Bál jsem se, koho mi sem šoupnou,“ vysvětlil s náznakem úsměvu, když osaměli. Warren si uvědomil, jaké měl vlastně štěstí, když skončil právě v téhle cele. Nebo s tím možná štěstí nemělo co dočinění, ale podobné myšlenky si rychle zakázal.
Cela přišla Warrenovi pro dva lidi moc malá, ale i on chápal, že stěžovat si moc nemůže. Stěny byly nedávno vymalované uniformní bílou, záchod vypadal čistě, a okno se podle všeho dalo otevřít aspoň na ventilaci. Nebylo mu v jeho novém domově příjemně, ale opak stejně nečekal.
„Sedíš poprvý?“ zeptal se Elliot, když se všiml Warrenova nejistého zkoumání cely.
„Jo.“
„Jasný, no, tak já se pokusim ti to tady nějak ukázat. Jenom teda… nebudeš to mít jednoduchý.“
„Jak to myslíš?“ zbystřil Warren, a nedařilo se mu utišit sílící obavy.
„Víš jak… jsou tu samí chlapi, a některý z nich neviděli ženskou už fakt dlouho. Radši na sebe moc neupozorňuj, ale s tou tvojí vizáží…“ Elliot pokrčil rameny a radši předstíral, že si z malé poličky nad svojí postelí vybírá knížku.
„Jak to tady teda chodí?“ připomenul se Warren po chvíli ticha a nerozhodnosti.
„Lehni si, už bude večerka. Ráno ti řeknu víc.“ Utnul Elliot konverzaci.
Warren poslechl a skutečně se během několika minut cela pohroužila do tmy. Přikrývka byla dost slabá a nepříjemná na dotyk, matrace tvrdá a proležená. Warren se schoulil a otočil čelem ke zdi. Jednolitá bílá plocha mu dávala aspoň malou iluzi soukromí.
„Za kolik to vůbec máš?“ ozval se do tmy Elliot. Mluvil tiše, skoro šeptem.
V tu chvíli si Warren uvědomil, že vlastně neví. Ray mu nic neřekl, a ani nikdo jiný. Mohl si tady odbýt pět let, nebo možná Ray s těmi pětadvaceti nekecal, ale to přeci nemohla být pravda. Warren mohl aspoň doufat, ale prozatím předstíral, že už usnul.
Kdy skutečně usnul nevěděl, ale budíček přišel na jeho vkus příliš brzy. Nejdřív se ho pokusil ignorovat, ale Elliot s ním silně zacloumal.
„Neblbni, chlape, vstávej, než si pro tebe dojde bachař!“ Warren byl rázem vzhůru a vymotával se z deky.
„Kolik je hodin?“
„Pět.“
„To si děláš prdel,“ zaúpěl Warren. V pět občas chodil spát.
„Zvykej si.“
Snídaně byla opravdu nevalná, ale Warren se strachoval o spoustu jiných a neskonale vážnějších věcí, než byla absence chuti u řídké ovesné kaše. Pohled měl pevně upřený do svojí plastové misky, a hodně si přál, aby si jen namlouval všechny páry očí, které cítil na svých zádech. Zvlášť po Elliotově včerejší malé průpravě.
Warren pokoušel sám sebe přesvědčit, aby se aspoň trochu rozhlédl a zhodnotil situaci. Dřív nebo později si na něj začne někdo dělat nároky, a čím dřív si najde nějakého spojence, tím líp. Elliot byl sice zatím docela v pohodě, ale taky to nebyl žádný hromotluk. Warren navíc moc nepochyboval, že v případě potřeby by se ho jeho spoluvězeň ani nezastal z oprávněných obav o vlastní krk.
Tohle všechno si uvědomoval, a přesto pořád trochu doufal, že na nic podobného nedojde. Třeba mu Ray dá ještě jednu šanci – tu opravdu poslední. Vězením ho dostatečně vyděsil, tak teď už bude Warren sekat latinu.
Jenže snídaně skončila, a vězni se začali postupně rozcházet, a Ray pořád nikde. Už se pomalu zvedal, když někdo nahlas vykřiknul číslo.
„To seš ty,“ šťouchnul do něj Elliot loktem. Když se Warren zatvářil nechápavě, poklepal mu ukazovákem na cedulku přichycenou suchým zipem na Warrenově overalu. Fixou na ni někdo napsal osmimístné číslo. „Běž, než si pro tebe dojdou.“ A Warren šel.
Warren si oddechl, když zjistil, že se jedná jen o organizační schůzku. Byl mu vysvětlen denní řád, řekli mu, jak by se měl chovat, aby se vyhnul problémům s dozorci, i jaká ho čekají privilegia v případě, že s ním žádné potíže nebudou. Nebylo jich moc, ale Warren byl přesto od první chvíle odhodlaný získat aspoň přístup do knihovny. Jinak se ukouše nudou.
„Většinou má každý vězeň nárok si jednou za týden stáhnout a poslat emaily, ale ty se k počítačům nedostaneš,“ pověděl mu jen tak mimochodem vedoucí dozorčí směny.
„Jak dlouho tady vlastně mám být?“ změnil Warren téma otázkou, která mu ležela v hlavě už od včerejška, a jakkoliv ho zjištění o zamezení přístupu k počítačům nenechalo chladným, tohle potřeboval vědět víc.
Uniformovaný muž před ním si ho podezřívavě změřil pohledem. Možná aby se rozhodl, jestli si z něj Warren neutahuje. Pak se podíval do papírů před sebou.
„Patnáct let,“ řekl nakonec, a Warrenovi se zamotala hlava.
Nebylo to oněch pětadvacet, ale pořád o hodně víc, než doufal.
„Můžeš jít, za chvíli bude prohlídka cel a sčítání, tak se nikde nepoflakuj. Příští týden s tebou někdo probere možnosti brigád a dalších prací.“ A s tím ho z kanceláře v podstatě vyhodil.
Warren poslechnul a vrátil se do svojí cely. Nebo minimálně chtěl, ale když procházel chodbou dělící jídelnu s vězeňským blokem, zastoupil mu cestu nepřátelsky vyhlížející vazoun. Co ztrácel do výšky, to doháněl šířkou ramen, a fakt, že měl hlavu hladce oholenou a potetovanou, mu také zrovna nepřidával na kráse. Nakrčil nos, jako kdyby byl Warren nějaký póvl a vycenil na něj zuby v nepříjemném úsměvu.
„Nazdar, mladej, copak ty tady? Tak sám?“
Warrenovi se úzkostí sevřel hrudník, až měl problém se nadechnout. Sebral veškerou odvahu, narovnal se a zadíval se druhému muži do očí.
„Jenom procházím,“ snažil se znít normálně, ale stejně se mu hlas chvěl. Udělal krok dopředu, ale v tu chvíli mu něčí ruka sevřela zezadu krk. Praštili s ním o zeď. Warren nečekal, a zapřel se rukama, ale druhé tělo mu narazilo do zad a přimáčklo ho zpátky. Praštil se do čela, ale bolest mu jen dodala víc sil. Znovu se vzepřel a pokusil se člověka za sebou kopnout.
„No, no, jen se uklidni, drahoušku,“ pošeptal mu do ucha mužský hlas, než se k němu útočník znovu přitiskl. Warren cítil jeho erekci i přes oblečení, a znovu se pokusil vysvobodit.
„Dej ze mě ty pracky pryč,“ zařval, i když neměl v úmyslu být tak hlasitý. Další protesty mu znemožnila ruka na ústech.
Warren zavřel oči, a snažil se nevnímat ani krajně nepříjemný tělesný kontakt, ani funění jen kousek od ucha. Nebyl dost silný, aby se ubránil, a neměl ani nikoho, kdo by mu podobnou laskavost udělal. V base se na dobré skutky nehrálo.
Snad jediným pozitivem na Warrenově situaci byl fakt, že netrvala příliš dlouho. Chlap za ním zahekal, než se konečně odáthnul.
„Uvidíme se večer ve sprchách, puso, už se těšim,“ mlasknul, a konečně si dal odchod, i se svým holohlavým kumpánem.
Warren zůstal stát u zdi a pokoušel se zklidnit třas, který se ho zmocnil. Siréna ho dost nevybíravě upozornila, že by měl být ve svojí cele. Netušil, co se stane, pokud by tam nebyl, a ani to zjišťovat nechtěl.
„Co je?“ zeptal se Elliot, jakmile Warren vkročil do cely.
„Nic. Jenom… asi si měl pravdu. S tou mojí vizáží.“
Elliot zvážněl, než si opatrně sednul na postel vedle Warrena.
„Seš v pohodě?“
Blonďák jen zavrtěl hlavou. Jak by sakra měl být v pohodě?! Navíc s příslibem, že to byl jenom začátek.
„Já… hele, můžu se zeptat nějakýho bráchy tady, třeba by ti pomohli. Nějak.“
Warren měl docela jasnou představu, co by taková pomoc obnášela. Ale třeba kdyby na to přistoupil dobrovolně, by se mu žilo trochu líp. Možná.
„Je nějaká možnost, která nezahrnuje, abych ze sebe dělal šlapku?“ zeptal se jen pro úplnost.
„No, kamaráde, jestli na nějakou přijdeš, dej mi vědět.“
„Jak rychle bys to mohl… no, domluvit, se svýma lidma?“
„Tak během oběda. A nic ti nezaručuju, chápej, pořád seš, no… víš co.“ Warren věděl – pořád byl bílý, a Eliottovi kamarádi byli černí. Možná vyrůstal v báječném a krásném Vermontu, ale i on měl nějaké povědomí o podobných věcech. Zvlášť tedy věděl, že by se do nich ideálně neměl míchat, a o to méně ve vězení. Jenže na žádné lepší alternativy nepřišel.
###
Ray seděl u stolu v jednom z klidnějších Washingtonských barů, a jen velmi pomalu a rozvážně upíjel martini. Pořád si nebyl jistý, zda byla schůzka s Alicí dobrý nápad. Technicky vzato věděl, že neměl moc na výběr, když mu Warren okupoval myšlenky ještě dva týdny poté, co ho Ray odvezl do vězení, ale nikdy pro něj nebylo snadné se s podobnými těžkostmi někomu svěřovat. I když Alici věřil. Ta si ho v tlumeném světle prohlížela, jako kdyby byl obzvlášť zapeklitá hádanka.
„Hele já nevím, Rayi, není první, a asi ani poslední. Proč tě to tak žere?“
„Já nevím. Asi jsem prostě chtěl, aby to s ním vyšlo.“
„Dobře, ale nemůžeš se vinit za něčí blbost. Dals mu šanci, a on se na ni vykašlal, co víc v tom chceš hledat?“
„Nevím,“ zopakoval, pokrčil rameny a zadíval se do neklidné hladiny alkoholu ve skleničce.
„Kecy. Nevytáhnul bys mě chlastat, kdybys to nevěděl,“ opřela se do pohodlné sedačky a založila si ruce na hrudi.
„Znát někoho takhle dobře by mělo být trestný,“ usmál se na ni, ale zvážněl příliš rychle.
„Ale není. A přestaň se vyhýbat odpovědi.“
„Asi jsem v něm něco viděl. Ze sebe.“
„Páni, dobrá práce Sherlocku, a co mi řekneš příště: že ledovec nebyl to pravý pro Titanic?“ usmála se, než si pořádně lokla svého mojita.
„Moc mi pomáháš, Alice,“ pověděl jí, a dorovnal míru sarkasmu v jejich rozhovoru.
„Jako kdyby sis nedokázal pomoct sám. Co chceš vůbec slyšet? Že jsi ho neměl posílat za mříže? Kdy ses naposled s někým vyspal, Rayi?“
„Jak to, sakra, vůbec souvisí?“ naježil se Ray, ale uhnul očima k baru, aby se na ni nemusel dívat.
„Určitě nijak, proto se mi ani nepodíváš do očí. Fakt si myslíš, že jsem si nikdy nevšimla, jaký pohledy jste po sobě občas házeli? Doteď se divim, že jsi ho prostě v kanclu neohnul přes stůl.“
„Tak dost! Tohle poslouchat odmítám,“ zavrčel, a začal se zvedat.
„Pravda někdy není příjemná, Rayi, ale neměla jsem tě za někoho, kdo přemýšlí ptákem.“ Nepolevovala Alice. Nebylo to poprvé, co Rayovi musela nastavit zrcadlo, a nikdy to nešlo o moc snáz.
Ray se zarazil a svraštil obočí, jako by ho Alice urazila natolik, že ani nevěděl, co jí odpovědět.
„Nemyslím to zle, víš že ne, ale stejně tak víš, že kdybys chtěl slyšet prázdný ujištění a kecy, který ti pohladí ego, tak jsi nepřišel za správným člověkem.“
Ray jen chvilku stál, než se rozmyslel a nakonec si sednul zpátky. „Možná jsem měl prostě zvolit jiný přístup.“
„Ale houby, jestli něco, tak jsi na něj byl moc měkkej. Já chápu že jsi mu nechtěl křivit páteř, ale zeptej se sám sebe: kdyby po tobě Kathy tehdy tolik nešlapala, neudělal bys něco podobnýho jako Warren?“
„Možná,“ připustil.
„No vidíš. Za daných okolností ses rozhodnul správně o hotovo. Stejně už s tím nic nenaděláš, tak proč si s tím lámat hlavu.“
„Mohl bych ho vzít zpátky.“
„Ne, Rayi. Zkrátka ne. Kolik šancí mu chceš dávat? A proč myslíš, že si je zaslouží? Protože se ti líbí?“
„Protože je mladej a blbej. Jako jsem byl já. S tím se dá pracovat.“
„Nevšimla jsem si, že bys měl tolik volnýho času, abys někomu dělal chůvu,“ dopila svoje pití, a skleničku položila zpátky na stůl s o dost větší razancí, než bylo nutné.
Ray zmlknul, a v tu chvíli věděla, že vyhrála. Její šéf dokázal být občas umíněný jako mezek, ale zároveň měl dost rozumu, aby ji poslouchal. Jediné, co jí dělalo starost bylo podezření, že možná nevyhrála válku, ale jen jednu bitvu. Dokud šlo o práci, věděla přesně, co od Raye čekat, ale tady šlo podstatně méně o práci a podstatně více o emoce.