René a Pavel jsou dva obyčejní chlapi, které spojuje láska k japonským autům. Během svého hledání nejlepšího asfaltu a nejdelších serpetnýn ale možná zjistí, že je toho spojuje víc, a najdou něco, co ani jeden z nich nečekal.
Na zapadlé cestě jsme byli sami. Počínající úsvit zalil silničku vinoucí se temnými slovenskými hvozdy modrým šerem, které bledlo každou minutou, jak se po obloze rozlévaly barvy. Na stromech a v příkopech sem tam ležely zbytky sněhu připomínající uplynulou zimu.
Těsně před zatáčkou jsem pohladil brzdu a trhl volantem. Můj černý přízrak poslechl okamžitě. Zadní náprava vybočila a zákrutou jsem se pronesl bokem. Přední kola vytočená, smyk pod kontrolou. Mrknul jsem do bočního zrcátka a zjistil, že si s modrošedou osm-šestkou za mnou dáváme ukázkový tandem. René si držel bezpečnou vzdálenost, ale držel tempo i skluz.
Napadlo mě, jak moc to vlastně Reného vystihovalo vůbec, nejen za volantem. Necelý rok od našeho prvního setkání na benzínce jsme toho projezdili tolik, a já pořád neměl dost. Naopak, zvlášť za ten skoro půlrok, který nás dělil od rozhodujícího oběda jsem si byl jistější než kdy dřív, že s ním by mi nepřišla nudná ani nejzapomenutější pěšina z Hornídolní.
To tady ale nehrozilo. Místo toho se silnice vedoucí Magurským sedlem vyhoupla na hřeben a před námi se otevřel výhled na ikonické hřebeny Vysokých Tater, do kterých se opíralo právě vycházející slunce.
Ne, to nejlepší bylo teprve před námi, o tom jsem byl přesvědčený.
