V tichu skal

Když mě Cer přibral na svou další pracovní výpravu, nebyl jsem nijak překvapený.
To až když kolem ní začal podivuhodně mlžit. Neřekl, o co jde, ani kam jedeme.

A ukázalo se, že k tomu měl sakra dobrý důvod.

Povídku najdete i na AO3, pokud jej preferujete.

„Řekneš mi konečně, kam jedeme?“ otočil jsem se na moment na svýho spolujezdce. Formálně oblečený a navýsost upravený padesátník jen zavrtěl hlavou. Nakonec ale přece jenom promluvil.

„Uvidíš, až dorazíme,“ odpověděl Cer dokonale bezvýrazným hlasem.

„Víš, jaký mám názor na překvapení,“ postěžoval jsem si nahlas, hodil blinkr a předjel loudavý sedan.

„Jistěže,“ odpověděl Cer. Periferně jsem zaznamenal i přikývnutí. Nevyslovený „a je mi to úplně jedno“ jsem četl mezi řádky.

Dál už jsem mlčel.

Minuli jsme ceduli značící konec středočeskýho a začátek královéhradeckýho kraje. Neměl jsem tušení, kam míříme, takže jsem se držel „starý pražský“. Po dálnici bychom nepochybně dorazili do cíle – ať už byl kdekoliv – rychleji, jenže Cer se rád kochal krajinou.

„Na příští odbočce sjeď,“ promluvil po dobrý půlhodině ticha. Nevšiml jsem si žádnýho ukazatele, který by naznačoval blížící se odbočku; taky že jsem ji málem přejel. Přibrzdil jsem dost prudce, aby na mě auto za námi zatroubilo. Zamumlal jsem nadávku a stočil volant doprava. Cer nic neříkal.

Asfalt se zúžil, krajnice i středová čára zmizely. Naštěstí provoz v sobotu dopoledne nestál za řeč. Způsobně jsem zpomalil u každý cedule značící vesnici – a že jich bylo – a přestal přemítat o eventualitách. Cer zapnul svoji interní navigaci po dalších dvaceti minutách.

„Támhle odboč,“ ukázal na lesní cestu. Polkl jsem dotaz, zda si je jistý. Fakt nikdy se žádnýho boha neptejte, jestli si je něčím jistý. Ne proto, že „samozřejmě, že ano“, ale proto, že by mohl říct, že ne, a jaký má pak člověk ještě jistoty?

Zpomalil jsem adekvátně svojí důvěře ve vylítaný starý Volvo a vydal se šplhat po lesní cestě vzhůru. Neměl jsem tušení, jestli neporušujeme nějaký předpisy. I kdyby, těžko uprostřed lesa narazit na policajta, tím spíš ochotnýho dohadovat se s Cerem.

K mýmu překvapení jsme na vršku vjeli na malý prázdný plac označený jako parkoviště. Píchl jsem auto na nejbližší volný místo, nechal chvilku zchladit turbo a típl motor. Cer už otvíral dveře a vystupoval.

Zaznamenal jsem pár metrů před námi turistickou ceduli a došel blíž. Hlásala něco o legendě o pekelným psovi a tajemných podzemních chodbách. Naše přítomnost naznačovala, že nejspíš nepůjde o výmysl.

„Proto tu jsme?“ mávl jsem rukou k ceduli. Cer se na ni ani nepodíval.

„Uvidíš,“ odvětil, opět tajemný jak hrad v Karpatech, než zamířil do lesa.

Následoval jsem Cera mezi stromy. Svěží jarní zeleň, pěkný počasí a ptačí zpěv mi po dlouhý cestě a brzkým vstávání trochu spravily náladu. Nakonec, kdy jindy by se měl člověk těšit z přírody než v květnu. Pokračovali jsme po udržovaný pěšině a značený stezce hlouběji. Magie mě zašimrala v konečcích prstů. Zpomalil jsem ve snaze odhalit, na co reaguje. Marně. Kam oko dohlídlo se tyčily jen starý buky a duby, sem tam nějaký jehličnan.

„Díváš se špatným směrem, nech svou moc, ať tě vede,“ promluvil Cer, aniž by se otočil. Nesnášel jsem, když mi čuměl do hlavy. Což samozřejmě dobře věděl a okázale ignoroval.

Zhluboka jsem se nadechl, polkl jadrnou odpověď a obrátil pozornost do sebe, jak mi Cer radil. Nebylo snadný určit, jakým směrem se magie ubírá, snad kdyby mi jí v žilách kolovalo víc. Přesto jsem na tom byl líp než většina nadaných. Disponovat dostatečnou genetickou výbavou k samotnýmu praktikování magie bylo čím dál vzácnější.

Následoval jsem letmý, sotva postřehnutelný výkyv. Svedl mě z cesty, provedl přes mělkou proláklinu, kterou protínala stružka vody. Kolem se z tlejícího listí začaly nořit kameny. Nejdřív malý, pak větší, až jsem procházel mezi balvany, na který bych mohl šplhat. Než jsem se nadál, stál jsem mezi vysokými skalami.

Takhle blízko zdroji magie jsem ho cítil mnohem výrazněji. A bylo na něm něco povědomýho. Snad až důvěrně známýho. Proplétal jsem se úzkými skalními uličkami, odhodlaný přijít věci na kloub. Cera jsem dočista vypustil z hlavy.

Vyšel jsem na malou mýtinu obklopenou skalisky. V jednom z nich zela díra do tmy. Nevěnoval jsem jí pozornost, protože tu si už uzurpoval člověk opodál. Muž opřený o skálu byl na první pohled menší než já. Tak o půl hlavy. Černý vlasy měl dlouhý tak akorát, aby si je mohl upravit s pomocí gelu, jak preferoval. Nakonec, celý působil dost upraveným dojmem, navzdory tomu, že byl oblečený vhodně na vycházku do lesa.

Fjodor Petrovič Rimský obvykle vypadal jako ztělesnění renesančního portrétu nějakýho šlechtice. Kompletně, včetně rysů, který by kdekdo označil za vznešený, trochu většího a trochu moc rovnýho nosu a páru studených modrých očí. Co ho usvědčovalo víc, než výše jmenovaný, byla nepopiratelná aura nadřazenosti a arogance. Naše pohledy se střetly. Vypadal stejně překvapený, že mě vidí. V tu chvíli mě předešel Cer.

„Fjodore,“ pozdravil Rusa srdečně a stiskl váhavě nabídnutou ruku. Fjodor se oklepal rychle a nasadil podobný úsměv.

„Cere,“ pokývl hlavou na pozdrav. Na konci oslovení byl takřka nepostřehnutelný otazník, který provázelo nepatrný povytažení obočí. Aspoň jsem nebyl sám, komu Cer nic neřekl. Přesto jsem byl v nevýhodě: Fjodor měl několik staletí, aby vypiloval svý reakce, já jen dvacet let, takže jsem na něj zůstal civět o dost dýl, než bych měl. Naštěstí se mu mě nejspíš zželelo a vytrhl mě dalším pokynutím hlavy a náznakem úsměvu. „Rád tě vidím, Viktore.“

„Ahoj,“ zamumlal jsem a chabě pokývl. Jak se sakra přivítat s někým, kdo vám zachránil krk, do koho jste se v -nácti zabouchli, strávili spolu jedinou noc a dva roky se neviděli?

Rus mě vysvobodil i z týhle šlamastiky. Na chvilku se na mě zadíval, zřejmě zvažoval možnosti, a pak se zkrátka otočil na Cera, jako by se nechumelilo. No, taky řešení.

„Děkuji, že jsi souhlasil, cením si tvé pomoci,“ řekl Fjodor a znovu jsem byl zaskočený. Takže tohle nebyla Cerova výprava? „Viktore, nevím, kolik ti Cer řekl,“ otočil se ke mně.

„Nic,“ odpověděl jsem.

„Potřebuji skolit pekelného psa. Není jich mnoho, a i díky místní pověsti doufám, že bychom tu nějakého mohli najít. Jedná se o poměrně silného démona, proto jsem požádal Cera o pomoc,“ vysvětlil v krátkosti. Neušlo mi zdůraznění Cerova jména. Jistě, požádal Cera, ne mě. Vzít mě s sebou byla patrně Cerova představa o škodolibosti.

„K čemu vůbec potřebuješ pekelnýho psa?“ zajímal jsem se. Snad mám nárok, když už kvůli tomu budu nejspíš riskovat krk.

„Zuby pekelného psa se používají k nejtěžším kletbám,“ odpověděl Cer místo Fjodora, asi kdyby mi Rus chtěl lhát.

„Nebo k jejich neutralizaci,“ doplnil ho Fjodor, než znovu očima sklouzl na mě. „Bude to nebezpečné.“

„To je většina výprav, na který mě Cer bere nebo posílá,“ pokrčil jsem rameny. O pekelných psech jsem trochu věděl z jedný z Cerových vzdělávacích chvil. Jde v podstatě o nižší démony, jejich primární úloha je střežit, ať už jde o cenný artefakty, uvězněný bytosti nebo třeba i místa. Svý oběti nejčastěji rozsápou, případně je pronásledují, dokud nepadnou vyčerpáním. Potud by šlo o zhruba stejný riziko, jako se pustit do křížku s divokým zvířetem, akorát pekelní psi jsou z principu magická stvoření, takže mága dovedou vycítit a magie na ně taky působí jinak.

„Dobrá, hlavně zbytečně neriskuj,“ kývl hlavou, podal mi baterku a otočil se ke vchodu do podzemí.

Ovanul mě vlhký a chladný vzduch z útrob skal, pak mě pohltila tma. Rozsvítil jsem baterku a prohlížel si úzkou skalní průrvu v kuželu studenýho, umělýho světla. Různý vyčnívající kameny házely ostrý, dramatický stíny a nejednou jsem se nějakýho lekl, když jsem ho zaznamenal jen periferně.

Fjodor šel první, se svojí vlastní baterkou. Napadlo mě, proč nevyužije svoji pověstnou ohnivou magii, ke který nepotřeboval žádný zaříkání, ale záhy jsem myšlenku odepsal jako blbost. Možná nepotřeboval zaříkat, jenže magie ho vyčerpávala podobně jako jakýhokoliv jinýho mága, včetně mě. Proč by plýtval energií na nějaký frajeřinky.

Zato Cer, který náš průvod uzavíral, se neobtěžoval ani s baterkou, ani s ničím jiným. Hádám, že když jste z podstaty metafyzická bytost, takový detaily jako naprostá tma jsou někde na úrovni drobný nepříjemnosti, a kdoví jestli.

„Má aspoň jeden z vás nějaký tušení, kde tu věc hledat?“ zeptal jsem se po drahný době ticha přerušovanýho jenom křupáním kamení pod nohama. Snad Fjodorův plán neobsahoval bezcílný bloumání napříč kilometry podzemních chodeb.

Odpověď přišla záhy a nečekaně v podobě vzdálenýho ryku, který bych s hodně solidní dávkou fantazie přirovnal ke psímu zavytí. Jen to znělo… já nevím, jak kdyby se psí vytí snažila napodobit death metalová kapela.

V dalším okamžiku se přes nás přelila vlna magie. Nebyl jsem na něco podobnýho připravený, takže mi projela tělem a nepříjemně zarezonovala s mojí vlastní mocí, až jsem se otřásl. Okamžitě jsem se izoloval, ale pochopitelně už bylo pozdě.

Fjodor se na mě otočil s výrazem ztělesněný útrpnosti. „Alespoň už ho nemusíme hledat; on si najde nás.“

Omluva mě svrběla na jazyku, ale polkl jsem ji; já se o tuhle výpravu nikoho neprosil. Možná jsem se mohl zaštítit už venku, a možná mi tadyhle dva mudrcové mohli říct, co čekat, místo vysloveně nápomocnýho „bude to nebezpečné.“

Šlehl jsem po Fjodorovi pohledem a pokusil se prosmýknout vedle něj, abych nás vedl. Nedošel jsem daleko, sotva po dvou krocích k němu mi plácl napřaženou dlaň na hrudník a zastavil mě. „Co si myslíš, že děláš?“

„Jdu si sníst, co jsem navařil,“ ohradil jsem se o nic míň útočným tónem.

„Říkal jsem, abys zbytečně neriskoval. Pokud se chceš chovat jako umíněné dítě, můžeš se vrátit rovnou, nemohu se soustředit na démona a ještě hlídat tebe,“ zpražil mě. Tak dítě? Au. Cítil jsem, jak se mi krabatí čelo a křiví obličej v jasným nesouhlasu. Jenomže jsem mohl tak maximálně sklapnout a hodit zpátečku. Taky bych se mohl obrátit na Cera, ale to bych si radši ukousl jazyk. Nepotřebuju se schovávat za máminu sukni. Zřetelně jsem slyšel, jak si za mnou Cer odkašlal. Ksakru, tady člověk není v bezpečí ani ve svojí hlavě!

„Fajn,“ ustoupil jsem a zvedl ruce na důkaz smíru, „žádný riskování.“

Fjodor můj pohled podržel, aby mi bylo jasný, jak moc o mých slovech pochybuje. Neřekl ale nic a po pár chvílích se otočil a pokračoval v cestě.

Sám nevím, proč jsem situaci tak vyhrotil. Možná jsem z něj chtěl jenom vymámit nějakou výraznější reakci, nebo snad dokonce emoce. Ani jsem si nemusel představovat, co by na moje úvahy řekl můj mentor, protože mi to doslova řekl, dva roky zpátky: měl bych si prý vybírat rozumněji. Jo, asi jo. Měl bych dělat spoustu rozumnějších věcí, než dělám. Co naplat: děcko a žhavá plotýnka, nebo tak něco.

Bez dalšího verbálního přetahování jsme pokračovali hlouběji do podzemí a paradoxně mi přišlo, jako kdyby se kolem oteplovalo. Fjodor byl napjatý, připravený rozpoutat během vteřiny peklo, což bylo samo o sobě vlastně ironický, když jsme šli proti démonovi. Ublíží mu oheň vůbec? Doufal jsem, že jo, protože jestli se na hafana necítil Fjodor sám, tak já těžko udělám nějakou velkou parádu. Naštěstí jsme oba měli za zadkem Cera. Kterýho jsem teda, když o tom tak přemýšlím, nikdy neviděl osobně bojovat. Čarovat? Samozřejmě, ale opravdu se s někým pustit do křížku ne. Možná mu v tom bránily zákony; když ne ty lidský, tak zákony Rady Nejvyšších magických autorit, který byl členem. Měl jsem o týhle úrovni politiky jenom hodně mlhavý povědomí.

Jak jsem tak šlapal a přemýšlel, nevšiml jsem si, že Fjodor zastavil. Napochodoval jsem mu do zad a naštěstí jsem měl dost duchapřítomnosti, abych zastavil hned, jak jsem do něčeho vrazil. Fjodor se ani nehnul. Koukl jsem mu přes rameno, což při jeho výšce nebylo nijak těžký, a pochopil, proč zastavil.

Pekelnýho psa by měli přejmenovat na pekelnýho medvěda, protože s tím měl společnýho mnohem víc. Stvůra jako kdyby sama o sobě slabě žhnula a díky tomu jsem si ji mohl dobře prohlídnout; proto to připodobnění k medvědovi. V první řadě šlo o velikost, výrazně předčící jakýkohokoliv psa, co jsem v životě viděl. V druhý řadě stavbou těla. Byl mohutný, s širokým hrudníkem a silnýma tlapama zakončenýma dlouhýma drápama. Tam podobnost končila. Jeho hlava na první pohled jako psí docela vypadala. Na první pohled. Zamrkal jsem, jestli nevidím dvojmo, ale pořád se na nás dívaly rovnou dva páry žhnoucích očí zasazený v jediný lebce. Ohrnul pysk a ukázal pěknou sbírku zubů; Fjodor bude zjevně dobře zásoben. Vypadaly ostrý a leskly se, jak po nich stékaly provazce slizce vypadajících slin, který s nechutným chlístnutím tekly na zem.

Byl jsem nepokrytě rád, že mám před sebou Fjodora.

Rus mi poslepu vrazil svoji baterku, aby nepřerušoval s démonem oční kontakt. Pekelný pes zavrčel, což mi přišlo spíš jako vzdálený hřmění a rezonovalo mi v hrudníku. Vzpamatoval jsem se z prvotního šoku a začal zaříkávat první kouzlo, který mi vytanulo na mysli. Fjodor byl samozřejmě rychlejší, obkreslil ve vzduchu půlkruh, levou ruku podržel v pomyslným středu nedokončený kružnice, pravou ho vertikálně proťal. Ve stísněným prostoru jeskyně se spustil ohnivý déšť, rovnou nad démonem. Byl bych si podívanou užil víc, kdybych se nesoustředil na vlastní čarování. Magie se formovala kolem mých slov, reagující na hlas, na intonaci a zvuk, ne na jazyk, který byl jen nutnou berličkou pro mě. Kdybych chtěl, mohl bych teoreticky zaříkat klidně v esperantu, nejspíš bych ani nebyl první. Místo toho jsem ze sebe dál sypal starou, dobrou a osvědčenou latinu.

Oheň dopadal na stvůru před námi a se syčením pálil srst a kůži. Nevelký prostor vyplnil smrad spáleniny. Pekelnýho psa musel Fjodorův útok dost namíchnout. Zavyl, jako by to byl jeho bojový pokřik, a vrhl se na nás. Já jsem skončil zaklínání akorát včas, aby mezi bestií a námi vyrostla ledová stěna dobře dva a půl metru vysoká a metr široká. Čokl se o ni ukázkově rozbil, jen teda rozbil i zeď. Led se za skřípění a praskotu rozletěl všude kolem v úlomcích dost velkých, aby byly nebezpečný.

Fjodor nestihl salvě uhnout a schytal pár nepříjemných ran. Hned po sprše ledu následovala hora masa a svalů, která ho smetla bokem. Já jsem dostal jedním kusem ledu do ramene a druhým do hlavy s dostatečnou silou, aby se mi zatmělo před očima.

Musel jsem být mimo jen pár vteřin, což úplně stačilo, aby situace vyeskalovala do průseru.

Čokl stál zády ke mně, ale byl dost vysoký, abych mezi jeho předníma tlapama rozeznal nehybný tělo. Fjodorovo. Pes se nad ním skláněl a v zubech svíral jeho paži. Tenhle aport jsem mu rozhodně neschvaloval.

„Hej, Alíku!“ zavolal jsem na stvůru a už si připravoval zaklínání. Slabší, zato rychlý útok. Dva páry žhnoucích očí proťaly přítmí, jak se na mě pes otočil. Naštěstí Fjodora pustil, jinak by mu paži nejspíš urval. Pekelný pes znovu zavrčel. Já zapochyboval o správnosti svýho rozhodnutí. Jak kdybych měl na výběr.

Démon se napřímil do úctyhodný výšky, hlavu ale držel skloněnou, jako skutečný dravec. Seslal jsem na něj kletbu. Chumel plamenů mu sklouzl po krku a rozprskl se mu na hrudi. V nose mě polechtala čerstvá dávka spálený srsti. Pes zastavil a měřil si mě pohledem. Odhadoval, jak moc nebezpečný jsem. Já si olízl rty a jal se mumlat další zaříkání. Na útěk bylo pozdě a jestli mám chcípnout, tak se smrti radši postavím čelem.

Jak se přiblížil, pochopil jsem, že Fjodorův první útok udělal víc, než jsem myslel. Celou levou stranu hlavy, krku a celý hřbet měla stvůra popálený. Seškvařená srst zalepená do mokvajících puchýřů spálený kůže ještě na pár místech doutnala. Pes se přikrčil, jak se připravoval ke skoku. Dokončil jsem zaklínání akorát včas. Čokl se odrazil a letěl rovnou na mě. Držka rozšklebená, čtyři rudý oči upírající se na to, co vyhodnotil jako snadnou kořist: mě.

Spustil jsem kouzlo. Ledový krystaly se démonovi zakously do boku a stehna v jedný linii. Zaskučel, trhnul sebou, ale i kdyby chtěl, v letu už trajektorii upravit nemohl a já neměl čas ani prostor mu uhnout. Naštěstí aspoň zavřel držku, jinak by mi nejspíš rovnou prokousl hrdlo. Takhle se do mě akorát navezl jako parní lokomotiva a přirazil mě na skalní zeď. Náraz mi vyrazil dech, žebra a záda mě bolela jako čert.

Neměl jsem moc času než se vzpamatuje a udělá se mnou krátký proces. Z paměti vyplavalo zaklínání, u kterýho jsem si ani nevybavoval, že bych ho někdy dřív použil nebo se ho jen učil. Nevadí, intuice u magicky nadaných lidí je doslova kouzelná.

Zavřel jsem oči, abych se mohl trochu líp soustředit. S tvrdou skálou za zády a horou svalů nalepenou na mě – a ne v tom zábavným kontextu – to nebylo zrovna jednoduchý. Latina mi padala ze rtů plynule, ve správný intonaci. U konečků prstů mi něco zapraskalo, ale nemohl jsem se na ně podívat přes změť chlupů, masa a drápů.

Pes sebou škubl, jak se vzpamatoval z nárazu. Vidina blízký smrti se mnou nedělala vůbec nic. Cer mi jednou vysvětloval, jak magie v krvi ovlivňuje i ty nejzákladnější lidský instinkty. Tohle nebylo poprvý, kdy mi to přišlo vhod, a nejspíš ne naposledy.

Už jsem kletbu uvolňoval ze svýho sevření, když mi tělem projelo něco, co jsem v životě nezažil. Představoval bych si, že podobně si musí připadat člověk, do kterýho uhodil blesk. Příliv magie mi zahltil smysly, a pokud bych měl použít nějaký slovo popisující moje pocity, bylo by to „oslepující“. Moc byla tak hutná a čirá, až jsem se jí skoro zalkl, a protože šla, jak už to tak bývá, cestou nejmenšího odporu, plynule se přelila do mnou připravovanýho kouzla.

V jeskyni prakticky detonoval elektrický výboj. Váha bestie ze mě opadla a já pro změnu padl na kolena, příliš otřesený, abych pořádně vnímal obrovitý tělo, sesouvající se do prachu a špíny na zemi. Zíral jsem před sebe, oči neschopný zaostřit. I v hlavě jsem měl vymeteno.

Trvalo mi pár minut, než jsem se sebral a postavil na nohy. Nebezpečně vratký, jak jsem zjistil. Zavrávoral jsem, ale někdo mě chytil za paži a podržel.

„No tak, jsi můj učedník, vzchop se trochu,“ pokáral mě Cer, což byl jeho obvyklý způsob, jak projevit starost. Vlastně jsem skoro zapomněl, že tu je s námi.

„Co to sakra bylo?“ zeptal jsem se a zastyděl se za svůj rozklepaný hlas. Co hlas, celý jsem se klepal jako ratlík.

„Jen jsem ti trochu pomohl,“ opáčil Cer. Trochu? Měl jsem podezření, že kdyby býval ještě „trochu“ přitlačil, měl bych z mozku kaši. „Neboj se, vím, co lidé snesou; jste překvapivě odolní,“ ušklíbl se, jak si vyložil moje myšlenky. Nebyl jsem schopný se ani ohradit.

„Fjodor…,“ promluvil jsem, když ke mně dotekl zbytek reality.

„Dostal ránu do hlavy, bude v pořádku. Měli bychom ovšem jít, než se objeví další psi,“ řekl Cer, už pár kroků přede mnou. K mýmu lehkýmu překvapení bestie pořád slabě zářila, jako kdyby nebyla mrtvá. Překročil ji a bez zjevný námahy jí vrazil ruku do mordy a jal se hrát na zubaře. Já se zatím trochu sebral a vzpamatoval. Došel jsem k Fjodorovi, skutečně měl na spánku nepříjemně vypadající krvácející šrám, ale pokud Cer řekl, že bude v pořádku, tak bude v pořádku.

„Další…?“ zeptal jsem se, když mi došel význam Cerova sdělení. Neměl tu být jenom jeden?

„Myslel jsem, že jsem tě učil lépe. Pekelní psi se pohybují ve smečkách. No tak, vezmi ho, snad nečekáš, že ho vyvleču já,“ kývl k Fjodorovi, zatímco ukládal zakrvácený a oslintaný zuby do brašny.

Bez keců jsem Fjodora vytáhl na nohy, vzal ho za nezraněnou paži, přehodil si ji kolem krku a nechal na sebe sklouznout celou jeho váhu. Nebyl zrovna lehký, s pekelným psem se ovšem srovnat nedal. Vykročil jsem za Cerem směrem k východu. Aspoň byl tý lásky, že svítil na cestu.

Došlo mi, že jsem Fjodorovi zachránil život. Byli jsme si kvit.

„Rozmyslel bych si, zda a případně jak mu to řekneš,“ opáčil Cer s mírným pobavením v hlase. Samozřejmě.

„Ne, že by ti do toho něco bylo,“ odsekl jsem mezi těžkými nádechy a výdechy, jak jsem se s Rusem vláčel podzemím.

„Jsem bůh, Viktore,“ poznamenal. Jasně, komu by mohlo být víc do životních dramat lidí. Touché.

Fjodor se probral na zadní sedačce auta a zasténal bolestí. Dal si pár minut na rozdýchání.

„Zuby?“ zasípal, sotva mu bylo rozumět.

Cer mu podal brašnu, kterou měl do tý doby pod nohama. Uhnul jsem očima do zpětnýho zrcátka a na moment zahlídl Fjodorův skoro potěšený výraz.

Cer mě donavigoval k našemu ubytování. Třípatrový penzion odhadem ze sedmdesátých let někdo viditelně opečovával, fasáda mohla být několik let stará, střecha o trochu starší, upravená zahrada i těsný okolí domu svědčilo o úspěšným podnikání. Dovedl jsem si představit, že v létě se to tu hemží turisty.

Přes jedno rameno jsem si přehodil tašku se svými věcmi, druhý jsem si vyhradil pro Fjodora, kterýmu jsem pomohl z auta. Kolem recepce jsem zakrvácenýho Rusa propašoval, zatímco Cer uplatňoval svůj božský šarm na překvapivě mladou a pěknou brunetu za pultem. Počkali jsme za rohem, Fjodor zhluboka dýchal a snažil se pokud možno nehýbat.

Cer k nám došel o pár minut později a každýmu podal po jednom klíči s visačkou.

„Snídani podávají od osmi, pokud chcete, můžete si říct i o večeři,“ sdělil, než se otočil a odešel. Jako kdyby neměl Fjodor obličej od krve a levou paži ošklivě zraněnou. Stáli jsme s Fjodorem na chodbě a dívali se za ním.

První promluvil po chvilce ticha Rus: „Můžeš mě pustit, nic mi není.“

Zamumlal jsem souhlas, aniž bych jeho žádost splnil. Naopak jsem se podíval na visačku na svým klíči, rozhlédnutím vydedukoval lokaci pokoje číslo 107 a vydal se i s Fjodorem snad správným směrem. Úplně netypicky neprotestoval; tolik k tomu, že mu nic není.

Jednou rukou jsem odemkl, otevřel dveře a zatáhl Fjodora dovnitř. Dveře jsem za námi zavřel kopnutím. Odložil jsem skoro pět století starýho mága na postel jako pytel cementu a s úlevným výdechem narovnal záda.

„Snad sis kvůli mně nestrhl hřbet,“ poznamenal Rus s patřičnou dávkou sarkasmu.

„Chápu že si nerad hraješ na dámu v nesnázích, ale teď fakt zmlkni,“ zpražil jsem ho verbálně i pohledem. K mýmu překvapení poslechl, i když můj pohled podržel, snad aby mi bylo jasný, nakolik mě nechává vyhrát.

Bez dalšího komentáře jsem zavrtěl hlavou a začal ve svý tašce hrabat lékárničku. Hotelová by byla jednak hůř vybavená a jednak bych asi musel vysvětlovat, k čemu chci věci skoro na menší operaci. Odešel jsem do koupelny a namočil bílý měkký ručník do vody. Možná se bude úklid trochu divit tý krvi, ale to už tu nebudeme.

Sedl jsem si vedle Fjodora a začal mu otírat z obličeje krev. Ukázalo se, že šrám je překvapivě malý, ani nebudu muset vytahovat jehlu. K Fjodorově štěstí, protože zašívání ran mi nikdy moc nešlo. Zranění jsem vyčistil a stáhl dvěma náplasťovými stehy. Zbytek svojí magie, a že jí vážně moc nezbývalo, jsem šetřil na jeho paži, která vypadala o dost hůř.

Fjodor se snažil držet, když jsem z něj stříhal svetr a vyndával cáry vlny přischlý krví, ale stejně skučel. Nehodlal jsem ho urážet konejšením, tak jsem radši makal, abych byl hotov co nejdřív. Předloktí měl nepěkně potrhaný, ale naštěstí ne nad moje síly a schopnosti. Ne, že bych byl kdovíjak schopný v medicínský magii. Opatrně jsem na zranění položil dlaň a odříkal příslušnou formuli. Léčení ze mě vysálo dost na to, aby se mi zamotala hlava.

„Děkuji ti, Viktore,“ zadíval se na mě Fjodor s upřímným vděkem a vstal. Přikývl jsem, protože „to nestálo za řeč“ by byla lež.

K mýmu překvapení si začal svlíkat triko. Všiml jsem si pár modřin a podlitin, kde se praštil nebo na něj zaútočil pekelný pes, ale vyslovený zranění už jsem neviděl. Což mi ovšem nebránilo koukat dál.

„Půjdu se umýt,“ sdělil, když si rozepl pásek a vystoupil z kalhot. Musel si všimnout, jak na něj civím, akorát to nijak nekomentoval. Místo toho se ještě sklonil a něco vytáhl z kapsy. Podal mi klíč od auta. „Mohu tě poprosit, zda bys mi přinesl z auta věci?“

Jasně, však jsem jeho poskok, ne? „Dobře,“ odpověděl jsem nejpitoměji jak jsem mohl.

Cesta to byla krátká, navíc na parkovišti kromě mýho Volva stála už akorát stará Octavia a nový Passat. Na klíči bylo vyražený stříbrný VW, což nedávalo na výběr. Když jsem přišel zpátky, přivítaly mě akorát zavřený dveře od koupelny a zvuk tekoucí vody.

Chvíli jsem přešlapoval na místě. Chtěl, abych odešel? Nebo abych zůstal? Chtěl jsem zůstat. Ale taky jsem nechtěl působit moc zoufale. Oddával jsem se bezradnosti několik minut, pak jsem se zvedl, sebral ze stolku druhý klíč, ze země svoji tašku a z postele lékárničku, a vydal se do svýho pokoje. Taky jsem měl pár šrámů, co zasloužily pozornost.

Zavřel jsem za sebou dveře a hodil tašku na postel, kde jsem z ní začal vytahovat nezbytnosti. V tuhle chvíli náhradní oblečení, protože co jsem měl na sobě bylo zralý na pračku, ne-li rovnou koš, a tašku s hygienou. Popadl jsem z postele osušku, přibral i lékárničku a vydal se do koupelny.

Nejdřív jsem si vyčistil těch pár škrábanců, co jsem utržil, a pak konečně vlezl do sprchy. Na teplou vodu jsem si musel chvilku počkat, ale naštěstí tlak byl v penzionu v pořádku. Úlevně jsem vydechl a opřel čelo o studený obkladačky, když mi proud horký vody dopadl na bolavý záda. Bolelo mě toho víc, jak mě pekelný pes přimáčkl ke skále a kde mě sejmul můj vlastní led, ale zraněný jsem nejspíš nebyl. Sprcha, jídlo, pár dní odpočinku, a budu v pohodě.

Vylezl jsem ze sprchy, pár tahy setřel zamlžený zrcadlo a dal se do kupy. Učesat čerstvě umytý vlasy, seznat, že bych se potřeboval oholit, hodit na sebe čistý oblečení a cáknout trochu kolínský. Ne že bych snad chtěl na někoho dělat dojem. Vůbec ne.

Akorát jsem se chystal jít do jídelny na večeři, když mi někdo zaklepal na dveře.

Otevřel jsem a k mýmu překvapení stanul tváří v tvář Fjodorovi. V bílým hotelovým županu. Pořád ještě vlhký vlasy mu trčely na všechny strany a zdánlivě mu ubraly pár let. Odtrhl jsem od něj oči jen proto, že bych ho jinak začal svlíkat pohledem, a on toho na sobě zas tolik neměl.

„Mohu dál?“ zeptal se a já měl pocit, že se vlastně ani neptá. Ukročil jsem ze dveří a pustil ho do pokoje.

Rus o mě sotva zavadil pohledem, než odešel k malýmu kávovaru, kterýho jsem si předtím ani nevšim, vložil pod něj šálek a stroj zapnul.

„Doufal jsem, že se zdržíš,“ řekl bez jakýhokoliv náznaku emocí.

„Taky jsem potřeboval sprchu,“ pokrčil jsem rameny, aniž bych mu řekl, že jsem se zdržet chtěl, jen si nebyl jistý, zda o to Fjodor stojí.

Můj zatracený mozek, nebo spíš moje péro, se pokoušelo vzpomenout, jak Fjodor chutnal, když jsem ho před dvěma lety v žáru Beltainovýho ohně líbal. Radši jsem ze stolku popadl připravenou lahev s vodou a polkl pár doušků. Posadil jsem se na malý gauč zády k Fjodorovi, abych se na něj nemusel dívat. Kávovar na pozadí chroupal kapsli s kafem. Po chvilce ztichl, pak zase začal, a nakonec zase zmlkl.

„Změnil ses,“ přisedl si ke mně Rus a podal mi hrnek s kafem, v druhý ruce měl svoje. Zato on se nezměnil ani trochu, což jsem samozřejmě nahlas neřekl.

„Za ty dva roky se stalo dost věcí,“ připustil jsem a nabízený hrnek si vzal. Držel jsem teplou keramiku mezi dlaněmi.

„Například?“ ponoukl mě ke konverzaci, pro Fjodora něco krajně neobvyklýho.

„Cer ti neříkal o našem lovu na hejkala?“ podivil jsem se a usrkl černý zlato v hrnku.

Fjodor zavrtěl hlavou a napodobil mě, „Cer mi mnoho neříká. A podstatně méně od…,“ zarazil se, sklouzl očima po mojí tváři, než pokračoval, „našeho posledního setkání.“

Aha, když mi Cer tehdy řekl, že bych si měl vybírat rozumněji, nejspíš si svoje vyslechl i Fjodor. Představa několik tisíc let starýho boha peskujícího několik století starýho mága mi přišla trochu komická, škoda, že jsem nebyl svědkem.

„No, Cer mi svěřil zakázku, měla být jednoduchá a rychlá, ale vyklubal se z toho pěkný průšvih, jako obvykle,“ začal jsem a následně rozvedl vyprávění. Možná jsem si některý části trochu přibarvil, zvlášť ty, kde jsem se neobešel bez Cerovy pomoci, nebo jsem měl namále víc, než bylo zdrávo.

Fjodor pozorně poslouchal, jako kdyby neměl stovky drsnějších a epičtějších příběhů. Nad tím jsem v tu chvíli pochopitelně nepřemýšlel, zajímal jsem ho, to mi stačilo.

Domluvil jsem a Fjodor mi položil dlaň na stehno v naprosto výmluvným gestu. Podíval jsem se na něj a nijak neskrýval svoje překvapení. Dobře, asi ho na mně zajímalo něco jinýho než moje historky, což mě nijak neuráželo. Fjodor si chtěl zjevně zopakovat Beltainovou noc před dvěma lety. Ta měla být první a poslední realizací mých tužeb, svým způsobem dar od Fjodora. Ne, že by to teda byla z jeho strany kdovíjaká oběť. Nakonec, to mi i napsal v krátkým vzkazu, který mi tehdy nechal. Volně přeloženo: Díky za fajn noc, pac a pusu, Fjodor. Bez telefonního čísla na konci, pochopitelně.

Když teď svými činy popíral svoje vlastní slova, skoro jsem se zdráhal uvěřit. Na druhý straně, nemělo mě to překvapovat příliš, tehdy mi taky řekl, že mi nemůže dát, co chci. Taky mi sdělil, jak je starý, což mi vyrazilo dech. Ne na dlouho.  O necelý den později jsem se od něj ochotně nechal zaškolit do tajů magickýho sexu.

Teď jsem nečekal na další pobídku a hbitě se mu vyhoupl na klín. S Fjodorem nebylo moudrý hrát hry; proč taky? On chtěl, já chtěl, co víc řešit?

„Tohle by Cer neschvaloval,“ usmál jsem se, zatímco jsem ho objímal kolem krku a naklonil se pro polibek.

„Nepochybně. Naštěstí o tom nemusí vědět,“ odpověděl mi tiše Rus a na rtech mu hrál podobně šibalský úsměv. Vypadal díky němu mladší a přístupnější. Vyhrnul mi mikinu a triko, ruce měl příjemně teplý.

„Je to Cer; jasně, že to zjistí,“ ušklíbl jsem se.

„Stačí říct a přestanu,“ povytáhl obočí, jako by mě zkoušel. Možná, že jo.

Přitiskl jsem se k němu a začal ho líbat. Zdaleka ne tak drsně jako posledně, nebyl jsem tak hrozně nadržený, nežrala mě žárlivost a hormony se mi taky od osmnácti trochu uklidnily. Navíc už jsem Fjodora jednou měl, nemusel jsem si nic dokazovat.

Rus pode mnou souhlasně zamručel, jako kdyby věděl, co se mi honí hlavou. Posadil jsem se mu na klíně výš, dost na to, abych mohl přitisknout svůj rozkrok na jeho břicho. Vrstvy oblečení mezi námi nebyly ideální, hlavně můj poklopec, ale co už.

Fjodor mi slíbal rty, čelist a krk a zastavil ho až límec trika. Naklonil hlavu a začal se mi o krk otírat tváří, strniště na strniště. Pocit to byl zvláštní, svým způsobem intimnější než předchozí polibky. I jeho dotyky nabyly na intenzitě.

„Hezky voníš,“ řekl tiše a já byl rád, že nevidí moje rozpaky. Svoji kolínskou jsem sbalil ani nevím proč, nečekal jsem, že bych se během pracovního výletu s Cerem dostal do situace, kdy bych ji docenil, ale zjevně jsem se rozhodl správně. Bylo mi jasný, že kdykoliv od teď kombinaci šalvěje a mořský soli ucítím, vybaví se mi přesně tenhle moment.

Zavřel jsem oči a udělal to, o čem se mi dodnes občas v noci zdálo. Uvolnil jsem se, nechal svoji magii rozlít po celým těle a otevřel jsem svoje nitro způsobem, který bych si s nikým jiným nedovolil. Fjodor měl moji naprostou a bezpodmínečnou důvěru.

Cítil jsem jeho magii a přivítal ji v sobě jako kus sebe sama, o kterým jsem netušil, že jsem ho vůbec postrádal. Objal jsem Fjodora kolem krku pevněji v podvědomý touze být ještě blíž u něj, na něm, kolem něj, v něm.

„Viktore,“ vydechl Fjodor a zaryl mi nehty do zad. Bohové, jak jsem mohl ty dva roky přežít?! Přirážel jsem proti němu bez jakýhokoliv úmyslu, veškerá racionální agenda šla do háje. Kdyby mě Fjodor v další chvíli nezastavil, nejspíš bych se udělal.

„Svlékni se, drahý,“ podíval se na mě s rozhodností, jakou jsem mu mohl v daný moment jen závidět. Použitý oslovení ale upoutalo moji pozornost. Bez námitek jsem se postavil a v rychlým sledu ze sebe shodil mikinu, triko, kalhoty, trenky i ponožky. Fjodor vstal z gauče taky. Vzal mě za ruku a odtáhl do postele. Přehoz na ní byl určitě z něčeho hrozně drahýho; příjemný na dotyk a chladivý. Fjodor si rozvázal pásek županu a nechal si ho postupně sklouznout z ramen v očividný snaze na mě zapůsobit. Jako kdyby to měl zapotřebí.

Ačkoliv, musel jsem uznat, že mi trochu chyběly magický symboly načmáraný přímo na jeho kůži. Když jsem si ho vybavil, jak vypadal během Beltainu, v jasným světle vatry, musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Vypadal pochopitelně pořád dobře. Fjodor byl ten typ konvenčně pěknýho chlapa, který se vyjímaj v reklamách na drahý obleky, a ten šmejd to o sobě pochopitelně dobře věděl.

Ještě než vlezl za mnou do postele, něco z kapsy županu vytáhl a se samolibým úsměvem mi to hodil. Malá tuba lubrikantu. Očividně si byl dost jistej, že budu souhlasit…

„To jsem tak lacinej?“ zeptal jsem se s falešnou vážností.

Fjodor se na posteli posadil a prstem mi přejel od zápěstí až po rameno, kde ruku stočil přes klíční kost. „Proč myslíš? Jen jsem rád připravený, a navíc jsem si byl, vzhledem k našemu poslednímu setkání, poměrně jistý, že budeš mít zájem si to zopakovat.“

„Já vím, že je blbost se ptát ale… řekneš mi potom zase, že to bylo naposled?“ podíval jsem se na něj s neskrývanou obavou. Se sexem na jednu noc jsem byl ochoten se smířit, i s tím, že Fjodor moje city neopětuje, ale rozhodně jsem nechtěl být něčí špinavý tajemství. Jako když si během diety koupíte čokoládu s vidinou, že si dáte jen jeden dílek. Tak určitě. Nejdřív jeden, pak ještě jeden, a když už jste zhřešili jednou, tak potřetí už se nic nestane. Než udeří půlnoc, tak tu čokoládu sežerete, nehledě na to, jak provinile se pak budete cítit.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a pokračoval v hlazení, pokud se tomu tak dalo říkat. Po chvilce oboustrannýho mlčení ale promluvil znovu, nejspíš vytušil moje očekávání. „Stále platí, že ti nemohu dát, co chceš, Viktore, ale pokud jsi svolný, tak já nejsem tak starý, abych odmítl pohledného mladého muže.“

„Co to znamená? Že budeme… kamarádi s výhodama? Nebo jen ty výhody, bez kamarádství?“ položil jsem dlaň přes jeho ruku a zastavil ho, aniž bych ho ale nutil se odtáhnout.

„Nejsi mi lhostejný, pokud se ptáš na tohle,“ nečekaně se do svý ruky na mým hrudníku opřel a donutil mě položit se na záda. „A teď, jestli dovolíš, bych ten výslech přerušil.“ Když sjel rukou mezi moje nohy a dlaň přitiskl na moji erekci, nedovolil jsem si oponovat.

Ležel jsem na posteli a užíval si Fjodorovy ruce a rty na svým těle. Nebyl jsem žádný svatoušek, dobře jsem věděl, jak si udělat pěkný večer, jenže tohle stejně mělo punc výjimečnosti. A nabralo ještě větší, když mě Fjodor vzal za ruku a políbil mě do dlaně, než mi do ní vtiskl tubu s gelem. Jeho záměr jsem pochopil ve chvíli, kdy si na všech čtyřech stoupl nade mě. Chtěl jsem se zeptat, ujistit, jenže jsem nenašel odvahu.

V životě bych neřekl, že ze všech lidí bude zrovna Fjodor ochotný dát všanc svůj zadek, ale byla to jen další z plejády věcí, kterýma mě překvapil. Byl jsem s přípravou jemný, nebál bych se říct až něžný. Fjodor měl dost prostoru a vlastní hlavu, aby mi jasně ukázal, co preferuje a kde má hranice. Na rozdíl od Beltainu jsme teď nespěchali a já byl rád.

Prakticky si na mě lehnul a já ho líbal na krku, jazykem kopíroval tepnu a zbytek svojí pozornosti soustředil na svoje prsty v něm. Fjodor mi vyšel vstříc a já nepatrně změnil úhel. Prudce se nadechl, a kdybych zároveň necítil na břiše jeho erekci, možná bych si to vyložil jako známku bolesti. Takhle jsem ještě trochu přidal. Fjodor skoro zaskučel, ale zvuk uťal tím, že sklonil hlavu a zakousl se mi do ramene. Nijak něžně.

Zasykl jsem a tak trochu nezamýšleně škubl rukou. Tentokrát už sten zazněl. Zopakoval jsem pohyb, trochu fascinovaný mocí, která mi spadla do klína. Mohl jsem si s Fjodorem dělat skoro co jsem chtěl.

S tím vědomím jsem nově nalezl i odvahu a snad i trochu drzosti. Pokrčil jsem jednu nohu a výrazně omezil jeho pohyblivost. Volnou rukou jsem mu zajel do vlasů a sevřel hrst černi. Fjodor trhl hlavou a když se na mě podíval, byl najednou čitelný, jako by z něj opadlo všech devadesát devět vrstev přetvářky, sarkasmu, cynismu a obranných valů. Na tuhle pomíjivou chvíli, kdy jsme zaklesnutí leželi v posteli, byl jenom můj.

S fatální přesností jsem zatlačil prsty dolů a s ryzí radostí vnímal, jak Fjodor ztuhnul, jak pracně nabírá kyslík do plic a jak se v následujícím okamžiku skoro nepostřehnutelně zachvěl. Ovládl jsem vlastní touhu, jakkoliv náročný to bylo, protože jsem se chystal Fjodora rozebrat tak, jako posledně rozebral on mě, a k tomu jsem potřeboval být maximálně při smyslech.

Když jsem k němu natáhl svoji magii, nejdřív ucukl. Zkusil jsem to znovu a jemněji, což nebylo snadný, když jsem ho pořád fyzicky držel a prstil. Moje odhodlání naštěstí zvítězilo. Fjodor mě pustil dál, až jsem na okamžik ztratil ponětí o realitě. Dotýkat se ho v metafyzický rovině bylo tak hrozně zvláštní a intenzivní. Skoro příliš. Jako když balancujete na hraně extaticky příjemnýho a ukrutně bolestivýho. Vnímal jsem ho vysloveně niterně, i jeho magii, která byla cizí a nesmírně komplikovaná, a ve svý komplikovanosti nenapodobitelně krásná.

Donutil jsem se aspoň trochu vyrvat ze snu. Nestáhl jsem se z Fjodorovy podstaty, ale začal se znovu věnovat jeho tělu, který se teď výrazně uvolnilo. Pustil jsem mu vlasy a místo toho ho objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Využil jsem stále ještě pokrčenou nohu, zapřel se a začal plynule, i když mělce přirážet. S jeho vahou na mně to bylo dostatečný tření, zvlášť když se Fjodor jen trochu pohnul a přimáčkl svoje péro na moje.

Heknul jsem a ve snaze vytřískat z pohybu ještě trochu víc jsem i prsty pronikl trochu hlouběji. Fjodorovo zavzdychání utlumil polštář a můj krk, ale pocit, který ve mně zvuk vyvolal, neutlumilo nic. Chtěl jsem víc a mohl jsem mít víc, zároveň bych ale musel obětovat tenhle perfektní moment, abychom našli jinou polohu, a to jsem naopak nechtěl.

Zrychlil jsem tempo a ignoroval počínající bolest zápěstí. Fjodor mi vycházel vstříc a kdykoliv jsem na něj zatlačil fyzicky i magicky, odměnil mě dalším zasténáním, dalším zachvěním, jak se moje moc mísila s tou jeho. Proklestil si ruce mezi mě a matraci, aby mě obejmul a prsty mi zaryl do zad a do vlasů, dokonale ztracený, ale jen proto, že sám chtěl.

Cítil jsem jeho napětí jako by bylo moje, a svoje, jako by bylo jeho ozvěnou. Stupňovalo se rychle a nezadržitelně. S nevyhnutelností živlu a očekáváním něčeho nádhernýho. Dávno jsem nevnímal ani svoje bolavý žebra, existoval jen tenhle okamžik a ten příští. Rychleji a důrazněji, hlouběji a víc. Hlavně víc. Víc!

A najednou to bylo příliš.

Fjodor vyvrcholil a jeho magie křísla o moji, div jsem nepřišel o rozum. Cítil jsem to fyzicky, kde mi zaskučel do ucha, kde se mezi náma rozlilo horký mokro, kde jsem měl prsty pořád v něm, na posledních pár vteřin. Jen co jsem se aspoň minimálně vzpamatoval jsem ho chytil oběma rukama za zadek a přitiskl si ho na sebe ještě těsněji. Nechybělo mi moc a vzal jsem si to od něj bez nejmenšího ohledu.

Leželi jsme tak na sobě drahnou chvíli, i potom, co se přihlásilo nepohodlí. Oba jsme byli moc unavení na nějaký pohyb, i když bylo jasný, že je to jen otázka času. Nevyslovená hra, kdo vydrží víc.

Nakonec se, nepřekvapivě, Fjodor ukázal jako rozumnější z nás dvou. A dokonce trochu kavalír. Nejen, že se ze mě zvedl, takže jsem se po odeznění bolesti mohl zase pořádně nadechnout, ale dokonce vstal z postele a přinesl z koupelny ručník namočený do teplý vody, kterým nás oba zběžně otřel.

„Vodu?“ zeptal se, zatímco jsem už skoro usínal.

„Mhm,“ zamumlal jsem souhlas.

Studený pití mě trochu probralo. Probral jsem se víc, když se Fjodor natáhl na postel vedle mě a nepokrytě po mně klouzal pohledem. Povytáhl jsem obočí v naznačený otázce, protože se mu zcela evidentně něco honilo hlavou.

„Otevřel ses někomu dalšímu?“ zeptal se Fjodor s nefalšovanou opatrností.

„Ne,“ odpověděl jsem popravdě, a protože jsem byl ještě napůl v post-orgasmickým rauši, dokonce jsem přidal i nějaký vysvětlení. „Je to… já nevím, jiný.“

„Jiné než co?“ ptal se tónem zkoušejícího učitele. Chtěl slyšet něco konkrétního, měl jsem dokonce tušení, co přesně.

„Sex. Když s někým píchám, může to být neosobní. Nemusí to nic znamenat, můžem použít kondom…, ale být takhle uvnitř někoho a nabídnout totéž… je to jiný. Silnější. Osobnější.“

„To je pravda. A je to navíc nebezpečné,“ dodal Fjodor.

„To jsi mi možná mohl říct dřív, než jsi to poprvý udělal,“ osočil jsem ho, ale nemyslel výtku vážně.

„Ptal jsem se tě, zda bys mi svěřil svůj život, vzpomínáš?“ naklonil hlavu, jako by mě nachytal, což se mu dost možná povedlo. Vzpomínky na tu noc byly buď neskutečně ostrý, nebo naopak hodně matný a nezřetelný, tahle část musela být ten druhý případ.

„Když to říkáš…,“ pokrčil jsem rameny.

„Poslouchej, Viktore, dotýkat se někoho v metafyzické rovině je… jak jsi řekl, jiné. Je to jako dotýkat se duše toho člověka, nikdy bys to neměl dělat, pokud druhému naprosto nedůvěřuješ, protože tě může zranit, i hůř.“

„Zabít?“ odhadl jsem.

„Buď s tím opatrný, víc nežádám,“ řekl, aniž by mi odpověděl. Tahle vážnost, kor když jsme oba leželi nazí v posteli, mě moc nebavila.

„Myslíš, že máš nárok ode mě něco žádat?“ ušklíbl jsem se a sledoval svůj ukazovák, jak brázdí tmavý chlupy na jeho hrudi.

„Viktore,“ oslovil mě dostatečně varovně, aby mi jeho hluboký hlas rezonoval za žebry.

„Vždyť já vím,“ zavrtěl jsem hlavou a zapíchl prst do poddajný kůže, „nejsem takový pitomec, za jakýho mě máš.“

„Jsi Cerův učedník, a ještě jsi dokázal svést mě, skutečně tě nemám za pitomce,“ pousmál se, než si mě přitáhl k dalšímu polibku, který ukončil dřív, než bych chtěl, „na druhé straně ovšem nemám pochyby o tvé zbrklosti.“

„Nevím, o čem mluvíš.“ Strčil jsem do něj a hbitě se na něj vyšvihl. Sám nevím, kde jsem sebral energii. Rozhodně jsem nebyl připravený k další akci, ale nevinný kočkování s Fjodorem mělo taky svoje kouzlo.

Fjodor se zasmál a trocha hřejivý vlídnosti na chvilku vstoupila i do jeho jinak chladných očí. Chytil mě za boky a pokusil se mě sundat. Marně. Měl ve svý pozici slušnou nevýhodu a já vzdoroval. Pochopil, že mu výhru nedaruju, tak se vzepřel na loktech a do dalšího obrannýho chvatu dal mnohem víc síly.

Na měkký matraci mi chyběla potřebná opora. Ztratil jsem rovnováhu a zřítil se do peřin, kde jsem byl záhy zalehnut a přišpendlen. Kroutil jsem se a vrtěl ve snaze Fjodora ze svých zad shodit, jenže on měl mnohem víc zkušeností. Po chvíli jsem boj vzdal a jen jsem bezvládně ležel a funěl pod Fjodorovou vahou.

Nakonec se nade mnou smiloval. Objal mě kolem hrudníku a převalil se tak, že jsme oba leželi na boku, on pevně přimknutý k mým zádům. Cítil jsem na zátylku jeho pravidelný dech a pomalu jsem se uvolnil. Znovu se přihlásila únava a já zavzdoroval. Chtěl jsem zůstat vzhůru, už jen proto, abych si z týhle noci pamatoval co nejvíc.

„Přestaň přemýšlet a spi,“ řekl tiše do mých vlasů, než do nich zabořil obličej.

Poslechl jsem.

Vzbudil jsem se v posteli sám, stejně jako posledně. Naštěstí teď Fjodor nezmizel úplně, aspoň soudě podle zvuku tekoucí vody, linoucího se zpoza zavřených koupelnových dveří. Pár minut jsem se válel v luxusním povlečení, pak se mi začalo chtít na záchod. Zaměstnal jsem se hledáním oblečení.

Fjodor vyšel z koupelny akorát když jsem si natahoval ponožky. Roztomile neupravený Rus by zjevně užil ještě aspoň hodinu spánku. Na sobě měl úplně obyčejný tmavozelený svetr a hnědý plátěný kalhoty. Vlasy mu i přes zjevnou snahu o zkrocení na pár místech odstávaly. Stejně vypadal dobře. Napadla mě zrádná myšlenka, zda by mě pohled na něj omrzel, kdybych ho viděl každý den. Nesmysl, samozřejmě, jako fantazírovat o sňatku s filmovou hvězdou.

„Koupelna je volná,“ oznámil jen proto, aby mě vrátil nohama na zem. Přikývl jsem a zmizel v malý, teplými barvami obložený místnosti.

Seděli jsme v prázdný jídelně, já se svým už potřetí naplněným talířem, miskou cereálií, sklenicí džusu a hrnkem kafe. Naposledy jsem jedl včerejší snídani, takže jsem měl co dohánět. Fjodor předstíral střídmost, ve skutečnosti se ale cpal dost podobně jako já.

Dožvýkal jsem sousto a odhodlal se promluvit.

„K čemu ty zuby doopravdy chceš?“

Zadíval se na mě a skoro jsem viděl, jak mu v hlavě šrotují možnosti. Má mi říct pravdu nebo si něco vymyslet?

„K vraždě,“ řekl prostě, aniž by přerušil oční kontakt. Když to vyslovil, ani nemrkl.

Bezděčně jsem se zasmál, aniž bych vlastně chtěl. Slušně vychovaná a nezkažená část mýho já doufala v nadsázku. Ta část, která už trochu znala svět a zvlášť Fjodora věděla, že to myslí vážně. „Koho?“

„Není to dobrý člověk,“ obrátil pozornost zpátky k talíři, aby si namazal rohlík máslem.

„Na to jsem se neptal,“ stál jsem si za svým a přál si být tak klidný, abych se taky mohl dál věnovat snídani a dorovnat sázky.

„Já vím,“ odvětil bezvýrazně, ale zato s výraznou tečkou na konci. Vrstvil na máslo paštiku s obdivuhodnou důsledností.

„Stejně to zjistím,“ pokrčil jsem rameny a donutil se nabrat trochu míchaných vajec na vidličku, jen pro efekt.

„Pravděpodobně ano,“ pokračoval nevzrušeně a zakousl se do pečiva.

„Seš hroznej sráč, víš to?“ zavrtěl jsem hlavou.

„Pár lidí už mi něco podobného řeklo,“ přitakal. Nejspíš mu řekli podstatně horší věci, a taky bych řekl, že jich za jeho dlouhý život bylo víc než pár.

Odmlčeli jsme se po zbytek snídaně. Měl jsem z něj odpověď vypáčit? Měl jsem ho zkusit zastavit? Co to vypoví o mně, když nic neudělám? Jenže, čistě pragmaticky vzato, jsem na Fjodora neměl větší vliv než počasí. Neměl jsem ani nárok si hrát na jeho svědomí, když už v minulosti zabíjel i kvůli mně. Tak jsem nakonec neřekl nic.

O půlhodinu později jsme sbalili těch pár věcí, který jsme předchozí noc vybalili a vyrazili na parkoviště.

„Dobré ráno,“ popřál nám Cer, když jsme došli k autům, „můžeme vyrazit?“

A bylo to tady. Konec naší krátký, zvrácený pohádky o výpravě do pekla a nalezení nehynoucí lásky. Všechno špatný, včetně Fjodorova ani ne hodinu starýho doznání k plánování vraždy, najednou zmizelo. Takový pokrytec jsem byl, že mi víc sešlo na našem loučení, než vyšších morálních hodnotách. Aspoň se rozloučit můžu, na rozdíl od minula. Fjodor ke mně natáhl pravačku a já mu gesto hrozně nežral. Když kamarádi s výhodama, tak teda s výhodama!

Chytil jsem mu ruku a trhl s ní k sobě. Fjodor, který podobný vývoj nečekal, klopýtl do mýho osobního prostoru. Dostatečně blízko, abych ho druhou rukou chytil za zátylek a přitáhl si ho pro polibek.

Když už jsme byli v sobě, nebránil se, naopak. Na okamžik jsem polibek prohloubil, než jsem Fjodora pustil a vzdálili jsme se. Ve tvářích měl nepatrně zdravější barvu, jasný důkaz mýho vítězství nad jeho odměřeností.

Cer nám věnoval dlouhý útrpný pohled, než jen kývl na Fjodora a posadil se do auta. Komentář si naštěstí nechal pro sebe.

„Dávej na sebe pozor, Viktore,“ řekl Fjodor a sevřel mi paži, jako kdyby se ani on nechtěl loučit.

„Ty taky,“ odpověděl jsem a snažil se zapamatovat co nejvíc detailů jeho tváře. Bohové vědí, kdy ho zase uvidím. Jestli vůbec. Nebyl jsem tak naivní, abych se ho ptal, kdy se vrátí; dobře jsem věděl, že tak daleko ony „výhody“ nesahají.

Fjodor přikývl, ještě na malý moment podržel můj pohled, jako by se snad chystal něco říct, nakonec mě ale pustil, otočil se a sedl za volant svýho půjčenýho Passatu. Bez otálení nastartoval a za zvuku štěrku praskajícího pod koly vyrazil.

Když jsme o pár minut později vyjížděli z parkoviště já s Cerem, Fjodor už byl pryč. Trochu jsem doufal, jestli ho ještě nepotkáme po cestě, ale nejspíš jel jako každý rozumný člověk po dálnici. Nebyl jsem si jistý, jak přesně se cítím. Těšilo mě, že nezůstalo u jedný noci. Těšilo mě, že Fjodor nechce, aby zůstalo i u dvou, jenže já stejně chtěl něco jinýho. Něco, co mi, jak sám řekl, nemůže dát. Nepochyboval jsem, že Cer dobře ví, co se mi honí hlavou, naštěstí se i tentokrát zdržel komentáře. Snad proto, že mu bylo jasný, že by mi neřekl nic, co bych sám nevěděl.

Děkuju za přečtení, za komentáře budu moc rád.

Pokud vás tahle povídka bavila, možná by vás mohlo zajímat i:

Co se stalo před dvěma lety během Beltainu?

Jak probíhá lov brněnského vlkodlaka?

Vážně se dá proklít vánoční strom?

Co když se z kamarádství s výhodami stane spíš kamarádství s nevýhodami?