Narozen v lednu 1991 ve Zlíně, jsem ale Pražák jako poleno.
Píšu. Pro čtenáře, i pro sebe.
Výše zmíněná slova opakuju celkem často. Píšu většinou z popudu, kdy bych si přečetl nějaký příběh, ale zkrátka jsem žádný takový nenašel. Situaci mi neusnadňuje ani fakt, že v rámci odpočinkového čtení upřednostňuji díla s výraznými LGBTQI+ postavami. Sám do tohoto spektra patřím a zkrátka si chci přečíst něco, k čemu budu mít blíž. I když se ta situace se zastoupením ale zlepšuje, stále mám trochu problém najít díla, která by byla tak trochu pro mě. Obecně převažují příběhy cílené na mladší publikum, často jde o problematiku coming outu na střední škole. Jakkoliv jsem moc rád, že si mladší čtenáři už mohou bez problému najít hrdiny, se kterými souzní, já ve třiceti řeším trochu jiné věci a jiným způsobem, a tak své hrdiny stále moc nenacházím.
Právě proto je tolik mých postav po třicítce a proto jejich sexualita a/nebo identita sice hraje v mých příbězích důležitou ale ne hlavní roli. Stejně tak důležité je pro mě totiž i zastřešující téma. Na kočku a myš jsem napsal, protože mě baví IT (a také mě živí) a protože jsem ani po letech nedokázal ani na anglofonním trhu najít nic, co by kombinovalo příběh z prostředí kyberzločinu právě s postavami z LGBTQI+ spektra.
Ohněm a krví? Protože jsem četl asi tak sto padesát městských fantasy odehrávajících se v Londýně a chtěl napsat něco, co by se odehrávalo v Praze. A taky proto, že už mě nebavilo číst o stále stejných konceptech „tajného“ světa magie, o kterém běžní smrtelníci nic nevědí, i když je to z principu postavené na hlavu. Chtěl jsem napsat svět, kde být mág by bylo věcí veřejnou, a stejnou měrou požehnáním, jako prokletím. Kde by bylo pochopitelné, že i ti, kteří se mágem stát mohou, se jím stát nechtějí, a raději své nadání zahodí ve prospěch normálního života. Svět v Ohněm a krví je pro mě jedna velká paralela, ale klidně si příběh užijete i bez toho, abyste se tím zabývali.
Jak to začalo
Jak to u mě se psaním začalo? Jako asi u většiny lidí, kteří se snaží psát, jsem začal na základní škole. A psaní šlo samozřejmě ruku v ruce se čtením. Literární inspirace ale během pár let vystřídalo anime, a já se na dlouhé roky soustředil hlavně na fanfikce, zvlášť slashové.
Postupně mi ale cizí světy a postavy začaly být malé. Chtěl jsem vyprávět vlastní příběhy o vlastních hrdinech, antihrdinech a padouších. Tak jsem se vrátil zpátky k originální tvorbě.
Stejně jako čtu mnoho různých žánrů, tak se nedržím jednoho ani při psaní. Pořád jsem se nerozhodl, jestli je to ale dobře, nebo ne. Rozhodně mám pořád co dohánět co do kvality psaní a fakt, že se nechci soustředit na jeden žánr, jehož pravidla bych si pořádně osvojil (abych je pak mohl efektivně porušovat), mi moc nepomáhá. Ale co můžu dělat, když si příběh říká o napsání…
Vy ještě čtete? To vás to fakt zajímá? No jak myslíte… kdo vydrží ještě chvíli, dostane dvě fotky koček. A pár dalších, abyste třeba neumřeli nudou.
Když nepíšu, tak…
… píšu. Ne, vážně. Už víc než 7 let jsem herní novinář – externista. Píšu poloodborné články do časopisu, a recenze na herní web. Většinou si vybírám témata, která se nějak překrývají s reálným světem. Třeba využívání herních technologií ve filmech, architektuře nebo lékařství.
Hry mám rád a samozřejmě je i hraju. Střílečky, online i singleplayer, RPG, Stealth… V osobní síni slávy mám Deus Ex: Human Revolution, Nier: Automata, Destiny 2, Borderlands 2 nebo třeba Dragon Age: Inquisition.
Když nepíšu a nehraju… 
vyhazuju z klávesnice svoje kočky.
Nedřepím ale doma úplně pořád. Když se jednou za uherský rok rozhoupu, tak se jedu někam brodit blátem a sněhem, a doufám, že si přivezu pár použitelných fotek. Baví mě fotit zvířata, pokud možno v jejich přirozeném prostředí, což někdy vyžaduje nějaké to cestování a pořádné štěstí.
Baví mě fotit i auta, taky v jejich přirozeném prostředí. Auta jsou vůbec moje velká vášeň už od malička a nikdy se nespokojím s tím, aby měla postava v příběhu jen „auto“, i když většina se jich o své přibližovadlo zase tak moc nezajímá. Řídit jsem ale aktivně začal až deset let od získání řidičáku a pořád se toho ještě trochu bojím, takže delší cesty nechávám na zkušenějších a užívám si výhled.
No a co jinak? Jinak vedu veskrze nudný život introvertního „ajťáka“. Na tabuli nad stolem mám místo rozkresu zápletky aktuálního příběhu nakreslenou strukturu serverové síťové komunikace, a místo inspirativních fotek se na mě kouká leda strohá tabulka OSI modelu. A strašně špatně navazuju kontakt s novými lidmi. Upřímně doufám, že jsem vás teď konečně přesvědčil, ať zavřete tuhle zhola zbytečnou a zbytečně dlouhou stránku, a jdete si raději přečíst nějakou povídku.
Pokud bude ode mě, tak budu jen rád.